25. září 2008
Máme článek na www.tyden.cz
Náš další mediální zásah! Na stránkách www.tyden.cz můžete ode dneška najít náš příspěvek, o kterém se na tomto blogu nedočtete. Popisujeme v něm praxi z jihoamerických autobusů - fenomén, který jsme pojmenovali bus-shopping. Takže čtěte (a můžete i diskutovat). K článku se dostanete tudy.
22. září 2008
Expedice Q'eros na webu Metropolisu
Výborně! Kdo si nestihl vzít Metropolis z 11.9. (náklad byl mimořádně rychle rozebrán - redakce i distribuce se diví, ale my víme své, že...) :-) , tedy kdo se k Metropolisu s článkem z naší expedice nedostal, má šanci si ho přečíst online, a to zde. Pěkné počtení přejeME.
8. září 2008
Expedice Q'eros v Metropolisu již 11. 9.
Kdo si chce přečíst kraťoučké povídání o našem putování i na papíře, má možnost. Článek o Expedici Q'eros 2008 vyjde v aktuálním vydání magazínu Metropolis v symbolické datum 11. 9. Metropolis najdete na mnoha místech v Brně a Praze, a to zdarma. ;-) Tak si to hlídejte, aby na vás zbyl... www.metropolislive.cz
27. srpna 2008
Aktualizace příspěvku Q'eros telegraficky
Kdo nedočetl můj příspěvek o Q'eros kvůli potížím s transpozicí textu psaného "s plným nosem", má novou šanci. První a poslední odstavec jsem autenticky ponechal, ale zbytek jsem přepsal. Takže s chutí do toho! skoč na článek
23. srpna 2008
Aby nohy nesmrděly
Tenhle cestovatelský recept mám chuť dát si patentovat, protože jsem na něj jaksepatří pyšný. Je totiž stejně jednoduchý jako efektivní.
Svoje botky značky Garmont mám už asi 4 roky. A botky nezrají jako víno, ale spíš jako sýr. Navíc jsem si je před odjezdem nevyderatizoval nějakým tím sprejíčkem z reklam, co jich jsou plné drogerie, nějak jsem na to zapomněl. Jak trestuhodné. Dokud jsem v zoufalství (pramenícího pravda z neustálého rýpání druhé poloviny expedice) nepřišel na jednoduchou věc.
Zkrátka a dobře jsem si nohy namazal Tea Tree Oilem, obul si ponožky a boty. Moment překvapení nastal večer, po celém dni stráveném na nohou. Nohy vytažené z bot nejenže nevydávaly zápach, ale naopak slabě voněly po australském zázraku. A stejné aroma vanulo i z bot. Nohy se tedy musí mazat každý den ráno před strčením do bot, ale pak je efekt zaručen. Více o blahodárné tekutině například zde.
Svoje botky značky Garmont mám už asi 4 roky. A botky nezrají jako víno, ale spíš jako sýr. Navíc jsem si je před odjezdem nevyderatizoval nějakým tím sprejíčkem z reklam, co jich jsou plné drogerie, nějak jsem na to zapomněl. Jak trestuhodné. Dokud jsem v zoufalství (pramenícího pravda z neustálého rýpání druhé poloviny expedice) nepřišel na jednoduchou věc.
Zkrátka a dobře jsem si nohy namazal Tea Tree Oilem, obul si ponožky a boty. Moment překvapení nastal večer, po celém dni stráveném na nohou. Nohy vytažené z bot nejenže nevydávaly zápach, ale naopak slabě voněly po australském zázraku. A stejné aroma vanulo i z bot. Nohy se tedy musí mazat každý den ráno před strčením do bot, ale pak je efekt zaručen. Více o blahodárné tekutině například zde.
22. srpna 2008
Doma
Ano, tohle je tečka za naší letošní výpravou do Latinské Ameriky. Píšu z domova, relativně známého a relativně bezpečného místa ve městě, kde při přechodu silnice nejde (až na výjimky) o život, průměrný vzrůst domorodého obyvatelstva přesahuje 1,55 metru a na záchodě se papír háže zásadně do mísy. Ano, domov má mnohá kouzla...
Cesta byla v podstatě rutinní záležitost, až na to, že tahle rutina trvala skoro 3 celé dny. Nastoupili jsme ji ve středu krátce po půlnoci na letišti v Limě. Cesta do brazilského Sao Paola v pohodě, jen to čekání na letišti bylo úmorné, protože letadlo do Madridu odlétalo asi 13 hodin po našem příletu. Let do Evropy jsme skoro kompletně prospali. Ostatně jídlo za moc nestálo. Ale aspoň jsme neměli zpoždění.
V Madridu jsme toho moc nestihli. Byli jsme na kafi, podívat se na Goyu, Vélazqueze, Bosche & spol. v Pradu (od 18 do 20 tam mají vstup zdarma), na paelle, a právě v době, kdy Madriďané začínají s nočním životem, jsme po cestě přes oceán byli zralí tak akorát na postel. Škoda. Až v hotelu z televize jsme se dověděli o havárii na madridském letišti, při které zahynulo 153 lidí. Uff... Druhý den ráno nás čekala cesta do Vídně - a jako náhodou právě s havarovavším Spanairem.
Vše nakonec (jak vidíte z těchto řádků) dopadlo dobře. Dokonce nám neztratili ani batohy, což pokládáme skoro za zázrak. A protože pro nás do Vídně přijel Jirka Nepala (special thanks), zdravíme vás všechny z Brna.
Fotogalerii se pokusím doplnit, ale bude to stát hodně úsilí, materiálu se sešlo hodně... Takže se opět těšte, že ještě není všem dnům tohoto blogu konec. A chystám také malý cestovatelský tip pro všechny, kteří mají problém se smradlavýma nohama... Stay tuned.
Cesta byla v podstatě rutinní záležitost, až na to, že tahle rutina trvala skoro 3 celé dny. Nastoupili jsme ji ve středu krátce po půlnoci na letišti v Limě. Cesta do brazilského Sao Paola v pohodě, jen to čekání na letišti bylo úmorné, protože letadlo do Madridu odlétalo asi 13 hodin po našem příletu. Let do Evropy jsme skoro kompletně prospali. Ostatně jídlo za moc nestálo. Ale aspoň jsme neměli zpoždění.
V Madridu jsme toho moc nestihli. Byli jsme na kafi, podívat se na Goyu, Vélazqueze, Bosche & spol. v Pradu (od 18 do 20 tam mají vstup zdarma), na paelle, a právě v době, kdy Madriďané začínají s nočním životem, jsme po cestě přes oceán byli zralí tak akorát na postel. Škoda. Až v hotelu z televize jsme se dověděli o havárii na madridském letišti, při které zahynulo 153 lidí. Uff... Druhý den ráno nás čekala cesta do Vídně - a jako náhodou právě s havarovavším Spanairem.
Vše nakonec (jak vidíte z těchto řádků) dopadlo dobře. Dokonce nám neztratili ani batohy, což pokládáme skoro za zázrak. A protože pro nás do Vídně přijel Jirka Nepala (special thanks), zdravíme vás všechny z Brna.
Fotogalerii se pokusím doplnit, ale bude to stát hodně úsilí, materiálu se sešlo hodně... Takže se opět těšte, že ještě není všem dnům tohoto blogu konec. A chystám také malý cestovatelský tip pro všechny, kteří mají problém se smradlavýma nohama... Stay tuned.
18. srpna 2008
Novinky
Toto je jeden z poslednich zaznamu, neplacte, delame to za vas. Cas vymereny pro expedici-vylet-dovolenou atd. se neuprosne krati a jiz pozitri po pulnoci (tedy v dobe, kdy rannejsi ptacata z vas budou vstavat) nasedame na letadlo a letime vstric Evrope. Cili vsechna nase "dobrodruzstvi" si brzy budete moci vyposlechnout i mene zprostredkovane (a tedy nekdy i mene nabubrele) :-)
Od doby, co jsme se ozvali naposled, jsme na tom s nachlazenim uz lip. Postihla nas ale dalsi mala katastrofa v podobe narodniho pokrmu ceviche, ze ktereho jsme se... no vite co.
Ale k trase nasi cesty (heslovite). Z Cuzka jsme autobusem za 22 hodin doputovali do Limy, kde jsme zlehka prebalili a vyrazili dal na sever. Konkretne do mesta Chiclayo, za legendou Pana ze Sipanu. V 80. letech 20. stoleti se mistnim archeologum podaril objev podobne dulezity, jako bylo o 60 let predtim nalezeni Tutanchamonovy hrobky v Egypte. Bohuzel v mnoha pripadech predbehli badatele vykradaci hrobek, kterym se tu rika huaqueros. Ale i tak jsou objevy famozni.
Z Chiclaya jsme pokracovali na jih, do Trujilla, 3. nejvetsiho peruanskeho mesta. Pobrezi Peru je vubec docela jine nez hory, je tu daleko mene indianu, obyvatelstvo tvori vetsinou mesticove (misenci belochu a indianu). Tahlo nas to k mori a proto jsme vyrazili do turisticke vesnicky Huanchaco, kde jsme se valeli 2 dny a dokonce jsme se i koupali v Tichem oceanu!!! Pravda, v neoprenu, ale za tu srandu to stalo. Akorat nas potom potkala vyse zminena ostuda s ceviche...
Vcera jsme den zasvetili prejezdu do Limy (8 hodin v buse) a dnes a zitra mame na Limu. A v patek jsme doma!
Od doby, co jsme se ozvali naposled, jsme na tom s nachlazenim uz lip. Postihla nas ale dalsi mala katastrofa v podobe narodniho pokrmu ceviche, ze ktereho jsme se... no vite co.
Ale k trase nasi cesty (heslovite). Z Cuzka jsme autobusem za 22 hodin doputovali do Limy, kde jsme zlehka prebalili a vyrazili dal na sever. Konkretne do mesta Chiclayo, za legendou Pana ze Sipanu. V 80. letech 20. stoleti se mistnim archeologum podaril objev podobne dulezity, jako bylo o 60 let predtim nalezeni Tutanchamonovy hrobky v Egypte. Bohuzel v mnoha pripadech predbehli badatele vykradaci hrobek, kterym se tu rika huaqueros. Ale i tak jsou objevy famozni.
Z Chiclaya jsme pokracovali na jih, do Trujilla, 3. nejvetsiho peruanskeho mesta. Pobrezi Peru je vubec docela jine nez hory, je tu daleko mene indianu, obyvatelstvo tvori vetsinou mesticove (misenci belochu a indianu). Tahlo nas to k mori a proto jsme vyrazili do turisticke vesnicky Huanchaco, kde jsme se valeli 2 dny a dokonce jsme se i koupali v Tichem oceanu!!! Pravda, v neoprenu, ale za tu srandu to stalo. Akorat nas potom potkala vyse zminena ostuda s ceviche...
Vcera jsme den zasvetili prejezdu do Limy (8 hodin v buse) a dnes a zitra mame na Limu. A v patek jsme doma!
10. srpna 2008
Q'eros telegraficky
Baterial o petideddim putovadi po vesdicich iddiadskeho kbede Q'eros bude publikovad da jideb biste a oficialde, podobde jako fotografie.
Jak slysite (vidite), cestu jsbe trochu oddesli zdravotde. Evicku uz v poddeli (dulty ded treku) bolelo v krku a be to chytlo asi treti ded. Takze ted polykabe Fisherbad's Friedds, strikabe si do dosu Vibrocil a sdazibe se, abychob zbytek pobytu deprostodali.
Je to darocde ctedi, co? Ale jed cvicte bozkove hebisfery... :-)
Budu strucdy, protoze busib casto sbrkat.
(Původně byl v tomto duchu zapsán celý příspěvek, ale po několika kritických reakcích nabízím "překlad" do češtiny.)
Vyrazili jsme z vesnice Pampacancha, která leží asi tři hodiny cesty od Cuzka. Provázel nás Marcelino a dva koně - Amigo de Oro a jeho mladší brácha Amigo de Oro Chico. Po původních nedorozuměních byla spolupráce celkem dobrá. Nedorozumění, jako že náš průvodce chtěl jednodenní trasu rozdělit do tří dnů (byl placený ode dne), a když jsme ho pořád hnali dál, napadlo ho, že na něj nemáme peníze a že nás tedy do cíle dopraví hned druhý den - aniž bychom viděli q'eroské vesnice. Ale vysvětlili jsme si to a od té chvíle to bylo dobré.
Vesnice jsme viděli celkem 4. Chalma Chimpana, Cochamoco, Atun Q'ero a Chuwa Chuwa. Nejhezčí bylo Cochamoco, ve ktere se nám podařil kapitalní úlovek - zachytit slavnost Santiago - narozeniny lam. Značně nám pomohl místní šaman Domingo, který byl už od rána ožralý, jak zákon hor káže. Dovolil nám fotografovat a jeho autoritu musely uznat i místní ženské, které by nás jinak asi nejradši usmažily. No krása, počkejte si na fotky.
Poslední dva dny cesty jsme vnímali trošku zkresleně - díky špatnému počasí - sníh, déšť každý den. Nachladli jsme a uz jsme si to tak neužívali. Ve vesnici Chuwa Chuwa jsme měli menší konflikt s výrostky, kteří vypadali, že by nám v nestřežené chvíli o něco ulehčili z našich věci.
Vyprávědí bi dela trošku potíže (a věříb, že váb čtedí taky), takže to dechábe da později, až budebe v pořádku a boždá i doba v Česku. Bějte se a užívejte si tepla i za dás, protože i v Cuzku vládde debývalý chlad - podle bístdího taxikáře za to bůžou globáldí zbědy klibatu. A báte to, pade prezidedte.
Jak slysite (vidite), cestu jsbe trochu oddesli zdravotde. Evicku uz v poddeli (dulty ded treku) bolelo v krku a be to chytlo asi treti ded. Takze ted polykabe Fisherbad's Friedds, strikabe si do dosu Vibrocil a sdazibe se, abychob zbytek pobytu deprostodali.
Je to darocde ctedi, co? Ale jed cvicte bozkove hebisfery... :-)
Budu strucdy, protoze busib casto sbrkat.
(Původně byl v tomto duchu zapsán celý příspěvek, ale po několika kritických reakcích nabízím "překlad" do češtiny.)
Vyrazili jsme z vesnice Pampacancha, která leží asi tři hodiny cesty od Cuzka. Provázel nás Marcelino a dva koně - Amigo de Oro a jeho mladší brácha Amigo de Oro Chico. Po původních nedorozuměních byla spolupráce celkem dobrá. Nedorozumění, jako že náš průvodce chtěl jednodenní trasu rozdělit do tří dnů (byl placený ode dne), a když jsme ho pořád hnali dál, napadlo ho, že na něj nemáme peníze a že nás tedy do cíle dopraví hned druhý den - aniž bychom viděli q'eroské vesnice. Ale vysvětlili jsme si to a od té chvíle to bylo dobré.
Vesnice jsme viděli celkem 4. Chalma Chimpana, Cochamoco, Atun Q'ero a Chuwa Chuwa. Nejhezčí bylo Cochamoco, ve ktere se nám podařil kapitalní úlovek - zachytit slavnost Santiago - narozeniny lam. Značně nám pomohl místní šaman Domingo, který byl už od rána ožralý, jak zákon hor káže. Dovolil nám fotografovat a jeho autoritu musely uznat i místní ženské, které by nás jinak asi nejradši usmažily. No krása, počkejte si na fotky.
Poslední dva dny cesty jsme vnímali trošku zkresleně - díky špatnému počasí - sníh, déšť každý den. Nachladli jsme a uz jsme si to tak neužívali. Ve vesnici Chuwa Chuwa jsme měli menší konflikt s výrostky, kteří vypadali, že by nám v nestřežené chvíli o něco ulehčili z našich věci.
Vyprávědí bi dela trošku potíže (a věříb, že váb čtedí taky), takže to dechábe da později, až budebe v pořádku a boždá i doba v Česku. Bějte se a užívejte si tepla i za dás, protože i v Cuzku vládde debývalý chlad - podle bístdího taxikáře za to bůžou globáldí zbědy klibatu. A báte to, pade prezidedte.
Navrat do Cuzka, Eulalie, Eufemie & spol.
Cuzco bylo prvnim mestem na nasi ceste, ktere jsme navstivili uz loni. Proto jsme se tu citili jako doma. Vzali jsme si taxika do hostalu Inti Quilla, kde jsme bydleli uz loni, na obed jsme sli do oblibene Quinty Eulalie (morce jsme si tentokrat nedali), na dzus z cerstveho ovoce se chodi do trznice San Pedro a potkali jsme se i s Olgou Vilimkovou (zakladatelka Nadace Inka).
Ech, mam trosku binec v terminech, ale myslim, ze hned zahy, druhy ci treti den, jsme vyrazili do Pucamarky za nasi Eufemii (11letou holcickou v projektu Nadace Inka Sonkocha - Srdicko, kterou podporujeme ve vzdelani). Na fotky si opet pockejte...
V Pucamarce to taky zname, takze nevim, co bych moc psal. Je to vesnicka asi 30 km od Cuzka, v niz stoji letos uz 4 domy Nadace Inka. Knihovna (kterou jsme obohatili o informacni letaky o brnenskych pamatkach ve spanelstine a anglictine - diky Eve Pankove z Brnenskeho kulturniho centra), dilna s tkacimi a sicimi stroji, ve ktere mistni lide mohou produkovat napriklad svetry pro celou vesnici, dum pro hosty a nove i zachod.
Dalsi den jsme se setkali s Eufemii, ktere jsme dovezli panenku v kyjovskem kroji - libila se. Dal taky nejake obleceni a jidlo a tak dal. Pozvala nas domu, kde maminka upekla morce. A jak vime z lonskeho roku, ona to umi. Mnam! Poznali jsme i tatinka, ktereho jsme loni nevideli. Dela nosice batohu na Inka Trail vedouci na Machu Picchu. Popovidali jsme o zivote, o Evrope a vubec.
Hned potom jsme se vraceli do Cuzka. Cekal nas vrchol vyletu - trek ke Q'eros!!!
Ech, mam trosku binec v terminech, ale myslim, ze hned zahy, druhy ci treti den, jsme vyrazili do Pucamarky za nasi Eufemii (11letou holcickou v projektu Nadace Inka Sonkocha - Srdicko, kterou podporujeme ve vzdelani). Na fotky si opet pockejte...
V Pucamarce to taky zname, takze nevim, co bych moc psal. Je to vesnicka asi 30 km od Cuzka, v niz stoji letos uz 4 domy Nadace Inka. Knihovna (kterou jsme obohatili o informacni letaky o brnenskych pamatkach ve spanelstine a anglictine - diky Eve Pankove z Brnenskeho kulturniho centra), dilna s tkacimi a sicimi stroji, ve ktere mistni lide mohou produkovat napriklad svetry pro celou vesnici, dum pro hosty a nove i zachod.
Dalsi den jsme se setkali s Eufemii, ktere jsme dovezli panenku v kyjovskem kroji - libila se. Dal taky nejake obleceni a jidlo a tak dal. Pozvala nas domu, kde maminka upekla morce. A jak vime z lonskeho roku, ona to umi. Mnam! Poznali jsme i tatinka, ktereho jsme loni nevideli. Dela nosice batohu na Inka Trail vedouci na Machu Picchu. Popovidali jsme o zivote, o Evrope a vubec.
Hned potom jsme se vraceli do Cuzka. Cekal nas vrchol vyletu - trek ke Q'eros!!!
Arequipa ve svetle kulinarskych zazitku
Pokracuji v chronologickem zaznamu. Mame plnou hlavu uplynulych udalosti, jsme plni dojmu, takze je tezke vratit se o vic nez tyden zpatky. Budu tedy asi strucnejsi.
Arequipa. Druhe nejvetsi peruanske mesto plne kolonialni architektury se sakralnim klenotem - klasternim komplexem Svate Cataliny. Bohuzel u sebe nemam fotak, abych se podelil o fotografie, kterych jsme nasekali opravdu hodne, je to uzasne misto. Predstavte si klaster ze 16. stoleti, ktery navzdory tomu, ze Arequipa lezi na poklicce Papinova seismickeho hrnce a zeme se v ni trese celkem casto (naposled v roce 2001), prezil az dodnes. A kdo si pod pojmem klaster predstavi sede zdi a smutne cely, je na omylu - klaster je kolorovan cervene a modre a je to fakt pastva pro oci.
Ale nejen oci se v Arequipe pasou. Pouceni (opet) Lonely Planetem (Zdenku, diky), vydali jsme se mimo centrum mesta. To podle me stoji za vic nez Plaza de Armas (nazev hlavniho namesti v kazdem peruanskem meste) a okoli, kde je lidi jak na Ceske ve 3 odpoledne (mimobrnaci odpusti neuniverzalni primer - znamena to: proste hodne). Ve ctvrti Yanahuara jsme zapadli do vyhlasene gringovske hospody Sol de Mayo. Serviruji tam mistni speciality, mezi ktere patri krevetova polevka Chupe de Camarones (odkaz nabizi i obrazek, musite s nim zatim vystacit - jak rikam, vlastni dodam do galerie pozdeji). No mnam, a hlavne ta estetika. Osm krevet, ze by se jich clovek az bal. Evicka si dala krevety v cesnekove omacce a taky mnam. Ceny nelidove, ale kdo z nas milovniku daru more by odolal...
Opravdove kulinarske nadseni ale prislo az tesne pred odjezdem, kdyz jsme se stavili vedle naseho ubytovani v restauraci Los Ángeles (zadny endzelíz, ale áncheles) na veceri. Je to spis comedor (jidelna) nez restaurante, vedena starickym panem, ve ktere vari jeho pani a zrejme dcera. Dali jsme si "trucha al ajo", coz je pstruh na cesneku. Vazeni, neco tak dokonaleho jsme jeste nezrali, na tom jsme se shodli po prvnim soustu. Rybka byla osmazena a potrena smeskou, kterou budu presneji identifikovat az po prijezdu do vlasti, a to v kuchyni metodou pokus-omyl. Muzete zkusit prijit, ale obavam se, ze nezbyde, hehehe. Kazdopadne tam byl nasekany zazvor, cesnekove listy, prouzky papriky a bylo to NEUVERITELNE DOBRY!!! Kdo se dostane do Arequipy, at nevaha a jde, je to na ulici Palacio Viejo kousek od Plaza de Armas, vedle Hostalu Baviera. Nenasel jsem interaktivni mapu Arequipy, www.mapy.cz nechteji spolupracovat. :-))) A na jidelnim listku maji i zminenou chupe de camarones za 1/3 ceny v Sol de Mayo (jen ten vecer, co jsme tam byli, ji uz nemeli).
No, zminil jsem Hostal Baviera - to bylo nase arequipske ubytovani. Volili jsme ho v ne uplne bohorovne nalade, spise v exponencialne rostouci tisni zpusobene prekotnou adaptaci na peruanskou stravu. No, zkratka, do dalsiho hotelu bychom uz s cistym stitem (no, stitem...) nedojeli. Dam vam sem na hostal link, ale dobre radim, nechodte tam. Ubytovani je sice pekne (a toalety v pokojich maji na vrchnim prkenku prehoz s maslickou), ale mistni obsluha je snad nejodpornejsi, nejneochotnejsi a nejzpruzenejsi, jakou jsme zatim na ceste zazili. Pres den tam je slecna, ktera je v pohode, ale nocni sichtu tvori parta tri pubertaku k placi ci zlosti.
A navic v tom hostalu maji extremne kluzke schody. Ano, pisu o tom proto, ze jsem z nich sletel a pekne si narazil loket. Hraje vsemi barvami jeste ted. Ale vsechno zle je k necemu dobre - resili jsme prave problem, co udelame se strasne hnusnym vinem, ktere jsem to odpoledne koupil. Psali, ze je to jako burgundske, ale byl to sladky hnus. V Peru se mi ale zatim nic jineho koupit nepodarilo, takze jsem se ani prilis nedivil. Vic nez poloplna flaska (rezali jsme to cocacolou, aby se to dalo pit) sletela se mnou a na rozdil ode me neprezila.
A jedna kulinarska tecka na zaver: vedeli jste, ze Arequipa je mestem oliv? A vybornych, podle meho nadsene-laickeho nazoru srovnatelnych s reckymi a nesrovnatelne lepsich, nez jsou ty spanelske. Nasel jsem zajimavou praci popisujici pestovani oliv v Peru, ale je to ve spanelstine...
A jedna transportni douska: z Arequipy jsme jeli nocnim busem do Cuzka. A v nem jsme potkali Jörga, Nemce, majitele cestovky v Cuzku. Zajimavej typek, zije tu uz asi 8 let a byl vyborny zdroj informaci. Pry ze je Cuzco nejrasistictejsim peruanskym mestem. Navic jsme byli svedky nehody taxiku, ktery narval do kamionu pred sebou (tesne pred nasim autobusem). Bez Nemce by lidi z taxiku dopadli hur - zena v 7. mesici by asi ze zimy a soku potratila a chlap by prisel o ruku, kterou mel jen zlomenou. Lidi se vyhrnuli z autobusu ven, ale byli dobri tak leda k drzeni baterky a posleze k odhozeni prazdneho havarovaneho auta do prikopu. Okamzite zacala jezdit auta a autobusy, ze by nekdo zastavil, aby ty chudaky vzal do nemocnice, to ani nahodou. Tak Jörg temer nasilim primel majitele dodavky-Mercedesu, aby ranene nalozil a odvezl. Pak vypravel, jak jeho polske kamarady, kteri spadli s autem a ze 16 prezili 4, Peruanci pred poskytnutim prvni pomoci nejdriv dukladne okradli. Lidi jsou ruzni.
Arequipa. Druhe nejvetsi peruanske mesto plne kolonialni architektury se sakralnim klenotem - klasternim komplexem Svate Cataliny. Bohuzel u sebe nemam fotak, abych se podelil o fotografie, kterych jsme nasekali opravdu hodne, je to uzasne misto. Predstavte si klaster ze 16. stoleti, ktery navzdory tomu, ze Arequipa lezi na poklicce Papinova seismickeho hrnce a zeme se v ni trese celkem casto (naposled v roce 2001), prezil az dodnes. A kdo si pod pojmem klaster predstavi sede zdi a smutne cely, je na omylu - klaster je kolorovan cervene a modre a je to fakt pastva pro oci.
Ale nejen oci se v Arequipe pasou. Pouceni (opet) Lonely Planetem (Zdenku, diky), vydali jsme se mimo centrum mesta. To podle me stoji za vic nez Plaza de Armas (nazev hlavniho namesti v kazdem peruanskem meste) a okoli, kde je lidi jak na Ceske ve 3 odpoledne (mimobrnaci odpusti neuniverzalni primer - znamena to: proste hodne). Ve ctvrti Yanahuara jsme zapadli do vyhlasene gringovske hospody Sol de Mayo. Serviruji tam mistni speciality, mezi ktere patri krevetova polevka Chupe de Camarones (odkaz nabizi i obrazek, musite s nim zatim vystacit - jak rikam, vlastni dodam do galerie pozdeji). No mnam, a hlavne ta estetika. Osm krevet, ze by se jich clovek az bal. Evicka si dala krevety v cesnekove omacce a taky mnam. Ceny nelidove, ale kdo z nas milovniku daru more by odolal...
Opravdove kulinarske nadseni ale prislo az tesne pred odjezdem, kdyz jsme se stavili vedle naseho ubytovani v restauraci Los Ángeles (zadny endzelíz, ale áncheles) na veceri. Je to spis comedor (jidelna) nez restaurante, vedena starickym panem, ve ktere vari jeho pani a zrejme dcera. Dali jsme si "trucha al ajo", coz je pstruh na cesneku. Vazeni, neco tak dokonaleho jsme jeste nezrali, na tom jsme se shodli po prvnim soustu. Rybka byla osmazena a potrena smeskou, kterou budu presneji identifikovat az po prijezdu do vlasti, a to v kuchyni metodou pokus-omyl. Muzete zkusit prijit, ale obavam se, ze nezbyde, hehehe. Kazdopadne tam byl nasekany zazvor, cesnekove listy, prouzky papriky a bylo to NEUVERITELNE DOBRY!!! Kdo se dostane do Arequipy, at nevaha a jde, je to na ulici Palacio Viejo kousek od Plaza de Armas, vedle Hostalu Baviera. Nenasel jsem interaktivni mapu Arequipy, www.mapy.cz nechteji spolupracovat. :-))) A na jidelnim listku maji i zminenou chupe de camarones za 1/3 ceny v Sol de Mayo (jen ten vecer, co jsme tam byli, ji uz nemeli).
No, zminil jsem Hostal Baviera - to bylo nase arequipske ubytovani. Volili jsme ho v ne uplne bohorovne nalade, spise v exponencialne rostouci tisni zpusobene prekotnou adaptaci na peruanskou stravu. No, zkratka, do dalsiho hotelu bychom uz s cistym stitem (no, stitem...) nedojeli. Dam vam sem na hostal link, ale dobre radim, nechodte tam. Ubytovani je sice pekne (a toalety v pokojich maji na vrchnim prkenku prehoz s maslickou), ale mistni obsluha je snad nejodpornejsi, nejneochotnejsi a nejzpruzenejsi, jakou jsme zatim na ceste zazili. Pres den tam je slecna, ktera je v pohode, ale nocni sichtu tvori parta tri pubertaku k placi ci zlosti.
A navic v tom hostalu maji extremne kluzke schody. Ano, pisu o tom proto, ze jsem z nich sletel a pekne si narazil loket. Hraje vsemi barvami jeste ted. Ale vsechno zle je k necemu dobre - resili jsme prave problem, co udelame se strasne hnusnym vinem, ktere jsem to odpoledne koupil. Psali, ze je to jako burgundske, ale byl to sladky hnus. V Peru se mi ale zatim nic jineho koupit nepodarilo, takze jsem se ani prilis nedivil. Vic nez poloplna flaska (rezali jsme to cocacolou, aby se to dalo pit) sletela se mnou a na rozdil ode me neprezila.
A jedna kulinarska tecka na zaver: vedeli jste, ze Arequipa je mestem oliv? A vybornych, podle meho nadsene-laickeho nazoru srovnatelnych s reckymi a nesrovnatelne lepsich, nez jsou ty spanelske. Nasel jsem zajimavou praci popisujici pestovani oliv v Peru, ale je to ve spanelstine...
A jedna transportni douska: z Arequipy jsme jeli nocnim busem do Cuzka. A v nem jsme potkali Jörga, Nemce, majitele cestovky v Cuzku. Zajimavej typek, zije tu uz asi 8 let a byl vyborny zdroj informaci. Pry ze je Cuzco nejrasistictejsim peruanskym mestem. Navic jsme byli svedky nehody taxiku, ktery narval do kamionu pred sebou (tesne pred nasim autobusem). Bez Nemce by lidi z taxiku dopadli hur - zena v 7. mesici by asi ze zimy a soku potratila a chlap by prisel o ruku, kterou mel jen zlomenou. Lidi se vyhrnuli z autobusu ven, ale byli dobri tak leda k drzeni baterky a posleze k odhozeni prazdneho havarovaneho auta do prikopu. Okamzite zacala jezdit auta a autobusy, ze by nekdo zastavil, aby ty chudaky vzal do nemocnice, to ani nahodou. Tak Jörg temer nasilim primel majitele dodavky-Mercedesu, aby ranene nalozil a odvezl. Pak vypravel, jak jeho polske kamarady, kteri spadli s autem a ze 16 prezili 4, Peruanci pred poskytnutim prvni pomoci nejdriv dukladne okradli. Lidi jsou ruzni.
Narozeniny
Ano, jsme zpatky v Cuzku, trochu nachlazeni, ale stalo to za to.
Prosim, piste Evicce blahoprani k narozeninam (5.8.), ti kdo nepsali. Nejlip sms na muj nebo i jeji telefon. Byli jsme mimo signal od 4. do 10.8. a sms nedosly ani od tech, kdo mozna psali... Piste tedy, klidne znova.
Dekuju! :-)
h.
Prosim, piste Evicce blahoprani k narozeninam (5.8.), ti kdo nepsali. Nejlip sms na muj nebo i jeji telefon. Byli jsme mimo signal od 4. do 10.8. a sms nedosly ani od tech, kdo mozna psali... Piste tedy, klidne znova.
Dekuju! :-)
h.
4. srpna 2008
Konecne ke Q'eros!!!
Mozna jste si rikali, proc se jmenujeme Expedice Q'eros, kdyz se flakame po Bolivii a Chile. Dnes konecne vyrazime na trek k indianskemu kmeni Q'eros. Bude to drina, slapat po svych, ale nebojime se a mame namazano pod koleny. Za par hodin vyrazime mimo civilizaci, takze se asi tyden neozveme. Drzte nam palce!
1. srpna 2008
Chile
Puvodne jsme to neplanovali, ale kdyz nam nevysel vylet z Paraguaye do Argentiny (nemeli jsme stavu), rekli jsme si, ze si zkratime cestu z Bolivie do Peru pres severni cip Chile. O peripetiich na hranicich jsem se uz rozhorcoval posledne, takze vam ted muzu priblizit atmosferu chilskeho narodniho parku Lauca. Je to krasne misto, jemuz dominuje sopka Parinacota (6.342 m n. m.).
My jsme zamirili do stejnojmenne vesnice asi 5 km od hlavni silnice vedouci z La Pazu do Ariky. Uz po ceste jsme potkali asi 4 viskace (v originale vizcacha - to jsou takovi ti roztomili kralici, ktere najdete ve fotogalerii), ktere nam slibovali uz pri tour na Salar de Uyuni, ale zadnou jsme tam nevideli - vlastne jen jednu a to potme. Podle spravce parku Lauca, ktereho jsme se na nedostatek viskaci v Bolivii a jejich prebytek v Chile ptali, Bolivijci viskace lovi a pojidaji, coz v civilizovanem Chile nikoho ani nenapadne. No ale to je podobne, jako by cesky zednik tvrdil, ze jeho ukrajinsky kolega pracujici na vedlejsi stavbe klade cihly hur nez on, tak si to preberte sami.
Ve vesnicce zije asi 20 lidi, kteri se vesmes zivi zemedelstvim a turismem. Byli jsme asi jedini, kdo do vesnice prisel s batohy a po svych, jinak vsichni gringove jezdi autobusy nebo dzipy. Vyfoti, nakoupi suvenyry a zase odjedou. To bylo neco na nas, a proto jsme v Parinacote zustali den a pul. Prochazky po okoli byly kouzelne, za vsechny treba scenka s mazlici se lamou. Ale taky uzasne hory, zvirata, rostliny a vubec vsechno.
Na odjezdu jsme jeste diky opravdu nebyvale a pro nas tezko uveritelne ochote zamestnance parku zhledli jeste misto Las Cuevas a vykoupali se v mistnich termalnich pramenech.
Pak jsme stopli autobus do Ariky - behem 4 hodin a asi 150 km jsme klesli z vysky 4500 m n. m. az na hladinu Pacifiku. Jet obracene obnasi asi poradnou vyskovou nemoc, coz dosvedcuji napriklad kamaradi, kteri zde byli na konci roku 2007. Link zde.
Nejsevernejsi mesto Chile lezi jen 20 km od hranic s Peru. Vsak se o nej taky Chile pretahovalo s Peru i s Bolivii. Mistni plaz je plna musli (a odpadku). Po bolivijske laci se nam Chile zdalo predrahe, a tak jsme uz druhy den v poledne odjeli Chevroletem z roku 1982 do Tacny v Peru a odtud hned do Arequipy. Papa priste.
My jsme zamirili do stejnojmenne vesnice asi 5 km od hlavni silnice vedouci z La Pazu do Ariky. Uz po ceste jsme potkali asi 4 viskace (v originale vizcacha - to jsou takovi ti roztomili kralici, ktere najdete ve fotogalerii), ktere nam slibovali uz pri tour na Salar de Uyuni, ale zadnou jsme tam nevideli - vlastne jen jednu a to potme. Podle spravce parku Lauca, ktereho jsme se na nedostatek viskaci v Bolivii a jejich prebytek v Chile ptali, Bolivijci viskace lovi a pojidaji, coz v civilizovanem Chile nikoho ani nenapadne. No ale to je podobne, jako by cesky zednik tvrdil, ze jeho ukrajinsky kolega pracujici na vedlejsi stavbe klade cihly hur nez on, tak si to preberte sami.
Ve vesnicce zije asi 20 lidi, kteri se vesmes zivi zemedelstvim a turismem. Byli jsme asi jedini, kdo do vesnice prisel s batohy a po svych, jinak vsichni gringove jezdi autobusy nebo dzipy. Vyfoti, nakoupi suvenyry a zase odjedou. To bylo neco na nas, a proto jsme v Parinacote zustali den a pul. Prochazky po okoli byly kouzelne, za vsechny treba scenka s mazlici se lamou. Ale taky uzasne hory, zvirata, rostliny a vubec vsechno.
Na odjezdu jsme jeste diky opravdu nebyvale a pro nas tezko uveritelne ochote zamestnance parku zhledli jeste misto Las Cuevas a vykoupali se v mistnich termalnich pramenech.
Pak jsme stopli autobus do Ariky - behem 4 hodin a asi 150 km jsme klesli z vysky 4500 m n. m. az na hladinu Pacifiku. Jet obracene obnasi asi poradnou vyskovou nemoc, coz dosvedcuji napriklad kamaradi, kteri zde byli na konci roku 2007. Link zde.
Nejsevernejsi mesto Chile lezi jen 20 km od hranic s Peru. Vsak se o nej taky Chile pretahovalo s Peru i s Bolivii. Mistni plaz je plna musli (a odpadku). Po bolivijske laci se nam Chile zdalo predrahe, a tak jsme uz druhy den v poledne odjeli Chevroletem z roku 1982 do Tacny v Peru a odtud hned do Arequipy. Papa priste.
Vykrik do (ze) tmy
¡Hola hola!
Cte nas nekdo? Vkladejte komentare, drazi, at mame feedback... :-)
Tesime se.
Aktualni info: prave jsme prijeli do Cuzka, nasledovat budou opet pravidelne clanky v chronologickem poradku, tak, jak jste si na ne uz doufam zvykli ;-)
Ahoj do CR i okolniho sveta.
e&h
Cte nas nekdo? Vkladejte komentare, drazi, at mame feedback... :-)
Tesime se.
Aktualni info: prave jsme prijeli do Cuzka, nasledovat budou opet pravidelne clanky v chronologickem poradku, tak, jak jste si na ne uz doufam zvykli ;-)
Ahoj do CR i okolniho sveta.
e&h
30. července 2008
Chilsti celnici - pekni previti!!!
za podtitul jsem vymyslel toto: Chteli jsme vam dovezt darky z Bolivie, ale bohuzel jsme jeli pres chilske hranice...
Z La Pazu jsme vyrazili do Peru - i kdyz odbockou pres chilsky Narodni park Lauca. Krasne hory, plno zvirat, to musime videt, rikali jsme si.
Autobus odjizdel v 6.15. No nebyli bychom to my, aby spolecnost nedelala po ceste milion zastavek ve snaze sehnat co nejvice platicich cestujicich - jedno jestli na sedadlo, nebo do ulicky. Takze jsme k bolivijsko-chilske hranici dorazili az pred polednem. Problem nastal na chilske strane - vsechny batohy a zavazadla projizdela rentgenem, do zeme nesmi ovoce, zelenina, maso, mleko a vyrobky z nich. Takze jsme s nechuti tlacili do sebe jabko, mandarinku a sendvic s kuretem. A stejne nas pricinlivi celnici (nebo spis unudeni zakomplexovani na normy dbajici blbouni nejapni) nenechali. V Eviccine batohu nasli korale vyrobene ze seminek tropickych rostlin. A ze to nesmi byt, ze by v tom mohli byt cervi, kteri by mohli roznest po te cistotne zemi s nacistickym a pinochetovskym dedictvim nakazu. Ten celnik, ktery nam korale zabavil, musel byt Pinochetuv vnuk. Hadali jsme se s nim asi 30 minut, protoze maji v regulich napsano, ze se zakaz nevztahuje na darky, on ale nevidel darky, ale seminka. Puvodne jsme se chteli vratit zpet do Bolivie, ale pak jsme to prekousli. Pachut z ignorantskych celniku nam ale zustala. Marne jsme argumentovali tim, ze darky zustanou zabalene v batohu a v Chile budeme maximalne 3 dny.
Odskodnenim nam byl Narodni park Lauca, ale o tom az priste...
Z La Pazu jsme vyrazili do Peru - i kdyz odbockou pres chilsky Narodni park Lauca. Krasne hory, plno zvirat, to musime videt, rikali jsme si.
Autobus odjizdel v 6.15. No nebyli bychom to my, aby spolecnost nedelala po ceste milion zastavek ve snaze sehnat co nejvice platicich cestujicich - jedno jestli na sedadlo, nebo do ulicky. Takze jsme k bolivijsko-chilske hranici dorazili az pred polednem. Problem nastal na chilske strane - vsechny batohy a zavazadla projizdela rentgenem, do zeme nesmi ovoce, zelenina, maso, mleko a vyrobky z nich. Takze jsme s nechuti tlacili do sebe jabko, mandarinku a sendvic s kuretem. A stejne nas pricinlivi celnici (nebo spis unudeni zakomplexovani na normy dbajici blbouni nejapni) nenechali. V Eviccine batohu nasli korale vyrobene ze seminek tropickych rostlin. A ze to nesmi byt, ze by v tom mohli byt cervi, kteri by mohli roznest po te cistotne zemi s nacistickym a pinochetovskym dedictvim nakazu. Ten celnik, ktery nam korale zabavil, musel byt Pinochetuv vnuk. Hadali jsme se s nim asi 30 minut, protoze maji v regulich napsano, ze se zakaz nevztahuje na darky, on ale nevidel darky, ale seminka. Puvodne jsme se chteli vratit zpet do Bolivie, ale pak jsme to prekousli. Pachut z ignorantskych celniku nam ale zustala. Marne jsme argumentovali tim, ze darky zustanou zabalene v batohu a v Chile budeme maximalne 3 dny.
Odskodnenim nam byl Narodni park Lauca, ale o tom az priste...
La Paz
Jak napsal kamarad Jaro Kosuth, La Paz je mraveniste obracene naruby. Fakt - leze po kopcich a v nem plno lidi, kazdy si jde za svym a kazdy se snazi mit se dobre. Je to uzasne pestre mesto, i kdyz zatim jedine, ve kterem se nam obema v rozmezi asi 5 sekund podarilo slapnout kazdemu do jineho psiho (doufam) hovinka.
Byli jsme v La Pazu 2 dny a za tu dobu jsme ho pochopitelne moc neprosli. Ale to, co jsme videli, nam stacilo - v dobrem.
Byli jsme v La Pazu 2 dny a za tu dobu jsme ho pochopitelne moc neprosli. Ale to, co jsme videli, nam stacilo - v dobrem.
FOTKY!!!
Ano, konecne muzete kouknout na nase fotky. Dostali jsme se totiz do civilizace (Arequipa, Peru), kde maji na pocitaci nainstalovanou Picassu2. V La Pazu jsem se pokousel tento program pro spravu fotek nainstalovat, ale pocitac spadl :-)
Takze koukejte zde: http://picasaweb.google.es/honza.smikmator/ExpediceQeros
Je to zatim bez poznamek, takze jestli se o fotkach chcete dozvedet vic, tak a) ctete tento blog, b) googlujte nebo c) proste se zatim kochejte a pockejte, az se vratime... :-)
Takze koukejte zde: http://picasaweb.google.es/honza.smikmator/ExpediceQeros
Je to zatim bez poznamek, takze jestli se o fotkach chcete dozvedet vic, tak a) ctete tento blog, b) googlujte nebo c) proste se zatim kochejte a pockejte, az se vratime... :-)
Salar de Uyuni
Narozdil od Uyuni, ktere si navstevu nezaslouzi (napriklad v turisticke restauraci jsme na polevku cekali 45 minut a pak nam donesli 2 talire polivky z pytliku za cenu, za jakou bychom v jinem meste na trznici dostali 6 taliru vyborne huste polivky - a jeste blbe koukali, kdyz nas to dopalilo), tedy narozdil od mesta, po kterem se jmenuje, je Salar de Uyuni kouzelne. A to navzdory poctu turistu, ktery plni cca 50-100 jeepu denne. A ty se potkavaji ve stejny cas na stejnych mistech... Zajimave, mohly by treba vyrazit kazdy v jinou dobu a bylo by.
My jsme jeli s cestovkou Excursiones Lipez. Nebrat!!! Tridenni vylet asi za $90 byl prijemny, ale zasluhu na tom nemela cestovka, ale najaty ridic, kuchar a pruvodce v 1 osobe - Tito Sanchez. Vybornej prijemnej typek.
Krome nas jel v dzipu francouzsky parecek ve strednich letech a 2 studenti, kteri studovali v Lime na univerzite a udelali si vylet po okoli - Nemec a straaaaaaaasne ukecana Francouzka. Tridenni existence s ukecanou osobou v jednom aute dokaze rozjet celkem slusnou ponorku... :-) Myslim, ze i Carmen a Raúl - ten prijemny francouzsky parek - ji na konci zajezdu mel uz dost.
Prvni den zacal pozdeji, pry kvuli tomu, ze dojela pozde cisterna s naftou, kterou potrebovaly vsechny dzipy. Museli jsme take rvat na majitele cestovky, ze ktereho se vyklubal pekny vychcanek - slibil, ze nam zarezervuje listky do autobusu na den, ktery se vratime ze Salar, abychom nemuseli do hotelu a pekne v noci se dostat do La Pazu. Nicmene rano jsme se v autobusove kancelari dozvedeli, ze cestovka zadnou rezervaci neudelala a ze na stredu je vyprodano. Supr. Nakonec boss cestovky problem vyresil - nasel jeste jednu spolecnost, ktera ve stredu do La Pazu jezdi. Predtim nam ovsem vyhrozoval: "Jestli nechcete, nemusite jezdit, v hotelech mam dost turistu, kteri radi pojedou misto vas." A dodal: "Nemam rad turisty, kteri delaji problemy!" Samozrejme, kdyz jsme si zajezd den predtim rezervovali a kupovali, usmival se jak slunicko na hnoji a rezervaci listku na bus nam slibil. "Jasne, zadny problem." Ale uz jsme si zvykli na to, ze mistni, kdyz vidi bankovku, slibi ochotne vsechno, vcetne pozlacene protezy vlastni babicky. Nakonec tedy vsechno dobre dopadlo a mohli jsme vyjet.
Program prvniho dne maji asi vsechny cestovky z Uyuni +/- stejny: navsteva Salaru. Nasi mladi pratele stravili den focenim v ruznych priblblych polohach, coz museli odnekud odkoukat, protoze se tak fotili uplne vsichni: skoky pres kozu, stoj na jedne noze, foceni z leze. Fakt by me zajimalo, kde na tom vsichni byli - dalsi dukaz zhoubne turisticke uniformnosti.
Vecer jsme spali v baraku postavenem ze soli, aspon ze zachod byl keramicky :-)
Druhy den (nasi mladi pratele delali bordel do pulnoci, takze jsme je museli v 6.30 budit, i kdyz budicek byl v 6.00) jsme opustili Salar a jeli jsme na jih - do zeme jezer a sopecne cinnosti. Krasa (viz FOTKY) - kouknete na ne samostatne, vkladani do blogu hrozne dlouho trva. Plamenaci, voda ruznych barev (treba ta cervena voda je Laguna Colorada, barvu jezeru davaji mikroorganismy), nadherne hory, jen ta zima a vitr. Ale to na fotkach neuvidite. Vecer jsme dojeli do hromadne ubytovny - zase nejmin 50 dzipu a zase zadna rezervace na nocleh ze strany cestovky. Nakonec se misto naslo, opet zima a nepohodli, ale krasna priroda (viz zapady slunce ve fotkach).
Posledni den (budicek v 5, nasi mladi pratele tentokrat bordel nedelali, ale stejne jim vstavani trvalo asi 30 minut) uz byla jen ranni navsteva zeleneho jezera (Laguna Verde), ktere je ovsem zelene pouze odpoledne. Hmm, na pohledech to vypada krasne, my jsme z povinnosti udelali 2-3 fotky a zalezli do auta, abychom nezmrzli. Do termalu - dalsi zastavky na trase, jsme nevlezli, protoze mely 35 stupnu a okolni vzduch tak 2. Tento zpusob leta zda se mi ponekud nestastny. :-D
Nasledovala uz jen 300km cesta zpet. Priroda krasna, obed (v cene zajezdu) mizerny.
V Uyuni jsme presedli na nocni autobus a hura do La Pazu. Bohuzel nas na ceste zastihla stavka a zatarasena silnice, takze jsme si pul hodinky postali a pak to nasi ridici nejak objeli - slava jim, uz to vypadalo, ze budeme cekat do rana, az se stavkujici vyspi. Rano nas zastihlo v La Pazu...
My jsme jeli s cestovkou Excursiones Lipez. Nebrat!!! Tridenni vylet asi za $90 byl prijemny, ale zasluhu na tom nemela cestovka, ale najaty ridic, kuchar a pruvodce v 1 osobe - Tito Sanchez. Vybornej prijemnej typek.
Krome nas jel v dzipu francouzsky parecek ve strednich letech a 2 studenti, kteri studovali v Lime na univerzite a udelali si vylet po okoli - Nemec a straaaaaaaasne ukecana Francouzka. Tridenni existence s ukecanou osobou v jednom aute dokaze rozjet celkem slusnou ponorku... :-) Myslim, ze i Carmen a Raúl - ten prijemny francouzsky parek - ji na konci zajezdu mel uz dost.
Prvni den zacal pozdeji, pry kvuli tomu, ze dojela pozde cisterna s naftou, kterou potrebovaly vsechny dzipy. Museli jsme take rvat na majitele cestovky, ze ktereho se vyklubal pekny vychcanek - slibil, ze nam zarezervuje listky do autobusu na den, ktery se vratime ze Salar, abychom nemuseli do hotelu a pekne v noci se dostat do La Pazu. Nicmene rano jsme se v autobusove kancelari dozvedeli, ze cestovka zadnou rezervaci neudelala a ze na stredu je vyprodano. Supr. Nakonec boss cestovky problem vyresil - nasel jeste jednu spolecnost, ktera ve stredu do La Pazu jezdi. Predtim nam ovsem vyhrozoval: "Jestli nechcete, nemusite jezdit, v hotelech mam dost turistu, kteri radi pojedou misto vas." A dodal: "Nemam rad turisty, kteri delaji problemy!" Samozrejme, kdyz jsme si zajezd den predtim rezervovali a kupovali, usmival se jak slunicko na hnoji a rezervaci listku na bus nam slibil. "Jasne, zadny problem." Ale uz jsme si zvykli na to, ze mistni, kdyz vidi bankovku, slibi ochotne vsechno, vcetne pozlacene protezy vlastni babicky. Nakonec tedy vsechno dobre dopadlo a mohli jsme vyjet.
Program prvniho dne maji asi vsechny cestovky z Uyuni +/- stejny: navsteva Salaru. Nasi mladi pratele stravili den focenim v ruznych priblblych polohach, coz museli odnekud odkoukat, protoze se tak fotili uplne vsichni: skoky pres kozu, stoj na jedne noze, foceni z leze. Fakt by me zajimalo, kde na tom vsichni byli - dalsi dukaz zhoubne turisticke uniformnosti.
Vecer jsme spali v baraku postavenem ze soli, aspon ze zachod byl keramicky :-)
Druhy den (nasi mladi pratele delali bordel do pulnoci, takze jsme je museli v 6.30 budit, i kdyz budicek byl v 6.00) jsme opustili Salar a jeli jsme na jih - do zeme jezer a sopecne cinnosti. Krasa (viz FOTKY) - kouknete na ne samostatne, vkladani do blogu hrozne dlouho trva. Plamenaci, voda ruznych barev (treba ta cervena voda je Laguna Colorada, barvu jezeru davaji mikroorganismy), nadherne hory, jen ta zima a vitr. Ale to na fotkach neuvidite. Vecer jsme dojeli do hromadne ubytovny - zase nejmin 50 dzipu a zase zadna rezervace na nocleh ze strany cestovky. Nakonec se misto naslo, opet zima a nepohodli, ale krasna priroda (viz zapady slunce ve fotkach).
Posledni den (budicek v 5, nasi mladi pratele tentokrat bordel nedelali, ale stejne jim vstavani trvalo asi 30 minut) uz byla jen ranni navsteva zeleneho jezera (Laguna Verde), ktere je ovsem zelene pouze odpoledne. Hmm, na pohledech to vypada krasne, my jsme z povinnosti udelali 2-3 fotky a zalezli do auta, abychom nezmrzli. Do termalu - dalsi zastavky na trase, jsme nevlezli, protoze mely 35 stupnu a okolni vzduch tak 2. Tento zpusob leta zda se mi ponekud nestastny. :-D
Nasledovala uz jen 300km cesta zpet. Priroda krasna, obed (v cene zajezdu) mizerny.
V Uyuni jsme presedli na nocni autobus a hura do La Pazu. Bohuzel nas na ceste zastihla stavka a zatarasena silnice, takze jsme si pul hodinky postali a pak to nasi ridici nejak objeli - slava jim, uz to vypadalo, ze budeme cekat do rana, az se stavkujici vyspi. Rano nas zastihlo v La Pazu...
Uyuni - bordel v pousti
douska na uvod: Rozhodl jsem se nedatovat vice prispevky zpetne. Je to a) matouci, b) slozitejsi a c) ciste jen pro nasi orientaci - Vam jako ctenarum to muze byt uplne jedno, kdy jsme kde byli... :-) Od ted tedy budou data odpovidat tomu, jak prispevky do blogu pisu.
Salar de Uyuni - dalsi velky cil vsech cestovatelu po Bolivii, a take nas. Nejvetsi solna plocha na svete aspiruje na umisteni mezi 7 prirodnimi divy sveta - vice viz zde. Tedy, ja bych pro tento prirodni ukaz nehlasoval, protoze to nahrava jen majitelum cestovek, kteri si hrde logo "1 ze 7 prirodnich divu sveta" daji do svych propagacnich materialu a budou na zaklade toho moct znasobit ceny za tours na tento krasny, ale preturistovany kousek zeme. Jinak nez s cestovkou se sem totiz bezny "budget tourist" nedostane.
Ale o Salar de Uyuni jsem chtel napsat vlastne az v dalsim prispevku. Prvni dojem, ktery na prijizdejiciho (z jakehokoli smeru) udela vychozi bod pro vylety na Salar, tedy mestecko Uyuni, je hromada odpadku, igelitovych pytliku, petflasek a dalsiho bordelu (slusneji se to pojmenovat neda). Desetitisicove Uyuni se da nazyvat mestem snad jen proto, ze v zadne vesnici neni tolik hotelu a cestovnich kancelari. Jinak zde je mala trznice, poulicni prodejci textilu (pripominajici vietnamskou trznici), par smenaren, turistickych restauraci (pizza, hamburgr) a tim to tak asi hasne. Odvaznejsim se daji doporucit stanky prodavajici hamburgry primo na ulici - cerstve a dobre (= nebyl prujem) :-)
Kdo chce videt Salar, musi se pro jeden z hotelu a jednu z cestovek rozhodnout. A o tom priste...
douska na zaver: Ano, vsimam si, ze muj styl podivuhodne parchantí do jazyka blizkeho cestovnim pruvodcum (viz jiz zminovana "Bible vsech sracu Lonely Planet"). Je to tim, ze posledni mesic temer uz nic jineho nectu. Jedine dve knihy, ktere jsme si vzali mimo Lonely Planet Bolivia a Peru, jsou Dejiny Peru a Bolivie a Bivoj besobijce od oblibeneho Duro Cervenaka. Tak proto...
Salar de Uyuni - dalsi velky cil vsech cestovatelu po Bolivii, a take nas. Nejvetsi solna plocha na svete aspiruje na umisteni mezi 7 prirodnimi divy sveta - vice viz zde. Tedy, ja bych pro tento prirodni ukaz nehlasoval, protoze to nahrava jen majitelum cestovek, kteri si hrde logo "1 ze 7 prirodnich divu sveta" daji do svych propagacnich materialu a budou na zaklade toho moct znasobit ceny za tours na tento krasny, ale preturistovany kousek zeme. Jinak nez s cestovkou se sem totiz bezny "budget tourist" nedostane.
Ale o Salar de Uyuni jsem chtel napsat vlastne az v dalsim prispevku. Prvni dojem, ktery na prijizdejiciho (z jakehokoli smeru) udela vychozi bod pro vylety na Salar, tedy mestecko Uyuni, je hromada odpadku, igelitovych pytliku, petflasek a dalsiho bordelu (slusneji se to pojmenovat neda). Desetitisicove Uyuni se da nazyvat mestem snad jen proto, ze v zadne vesnici neni tolik hotelu a cestovnich kancelari. Jinak zde je mala trznice, poulicni prodejci textilu (pripominajici vietnamskou trznici), par smenaren, turistickych restauraci (pizza, hamburgr) a tim to tak asi hasne. Odvaznejsim se daji doporucit stanky prodavajici hamburgry primo na ulici - cerstve a dobre (= nebyl prujem) :-)
Kdo chce videt Salar, musi se pro jeden z hotelu a jednu z cestovek rozhodnout. A o tom priste...
douska na zaver: Ano, vsimam si, ze muj styl podivuhodne parchantí do jazyka blizkeho cestovnim pruvodcum (viz jiz zminovana "Bible vsech sracu Lonely Planet"). Je to tim, ze posledni mesic temer uz nic jineho nectu. Jedine dve knihy, ktere jsme si vzali mimo Lonely Planet Bolivia a Peru, jsou Dejiny Peru a Bolivie a Bivoj besobijce od oblibeneho Duro Cervenaka. Tak proto...
22. července 2008
Potosí - bolivijska Ostrava
Ze Sucre jsme v patek 18.7. prejeli do slavneho mesta Potosí. Proc slavneho? Jistou dobu to bylo nejvetsi mesto na svete. Vdeci za to hore Cerro Rico, ve ktere bylo v roce 1544 nalezeno dosud nevycerpane(!) bohatstvi stribra, cinu, zinku a dalsich kovu. Pro spanelske conquistadory to bylo jako najit El Dorado a kdyz nahodou lod se zasilkou stribra kvuli pocasi nebo piratum nedorazila, byla to pro spanelskou ekonomiku rana do vazu.
Na prace v dolech vyuzivali Spanele jednak Indiany a jednak africke cernochy. V prvni "zasilce" jich do tehdejsiho mistokralovstvi dovezli 20, ale kdyz se ve tvrdych 12hodinovych sichtach osvedcili, vozili jich cim dal vic. Odhaduje se, ze od zacatku tezby zahynulo v dolech Cerro Rico na 8 milionu horniku.
V Potosí je krome dolu taky 80 kostelu a taky jeden z nejlepsich bolivijskych fotbalovych klubu - Real Potosí. Proto jsem si opet lacine vypujcil srovnani s Ostravou. I kdyz to trosku pokulhava - Ostrava nelezi v nadmorske vysce 4000 metru nad morem...
Diky dolum v hore Cerro Rico, ktera tvori dominantu mesta a v noci je dokonce osvetlena, je ve meste nizka nezamestnanost.
Navstevu dolu jsme si nemohli nechat ujit. A stala za to - neni to pro slabe povahy ani astmatiky - no vsak jsem si tam uzil svoje. Ale jako potomek speleologa... To by byla ostuda. Cestovka nas navlikla do munduru, privezla do hornickeho obchodu, abychom hornikum koupili dynamit a sodovku, a hura dolu do dolu. Zadne farani - vsechno po svych.
Na prace v dolech vyuzivali Spanele jednak Indiany a jednak africke cernochy. V prvni "zasilce" jich do tehdejsiho mistokralovstvi dovezli 20, ale kdyz se ve tvrdych 12hodinovych sichtach osvedcili, vozili jich cim dal vic. Odhaduje se, ze od zacatku tezby zahynulo v dolech Cerro Rico na 8 milionu horniku.
V Potosí je krome dolu taky 80 kostelu a taky jeden z nejlepsich bolivijskych fotbalovych klubu - Real Potosí. Proto jsem si opet lacine vypujcil srovnani s Ostravou. I kdyz to trosku pokulhava - Ostrava nelezi v nadmorske vysce 4000 metru nad morem...
Diky dolum v hore Cerro Rico, ktera tvori dominantu mesta a v noci je dokonce osvetlena, je ve meste nizka nezamestnanost.
Navstevu dolu jsme si nemohli nechat ujit. A stala za to - neni to pro slabe povahy ani astmatiky - no vsak jsem si tam uzil svoje. Ale jako potomek speleologa... To by byla ostuda. Cestovka nas navlikla do munduru, privezla do hornickeho obchodu, abychom hornikum koupili dynamit a sodovku, a hura dolu do dolu. Zadne farani - vsechno po svych.
Usmev pred vstupem
Dynamit, dynami, udela bum!
Hornik tvrdy chleba ma
20. července 2008
Chces si me vyfotit? Zaplat!!!
Abychom se porad nepoflakovali po mestech, nasli jsme v okoli Sucre takovy prijemny trek - do Cordillera de los Frailes (tedy neco jako "Pohori mnichu". Cesta na terminal colectivem (minibusem, ktery zastavuje celkem kdekoli, kde si mavnete) byla jeste celkem prijemna. To, ze cestujeme za pokraj civilizace (tehdy jsme meli na jazyku spise spojeni prdel sveta), nam doslo pri nastupu do autobusku smerem ke kostelu v Chataquile.
Tricitku cestujicich tvorili indiani, kteri mydlo videli naposledy na vanoce (to neni predsudek ani rasismus, ale ten smrad se dal opravdu krajet) a dva gringove - tedy my dva. Navic jsme si poprve zkusili komfort cestovani na stojaka, protoze mista na sezeni uz byla rozebrana. Nakonec nas v ulicce polostalo, polosedelo asi 10. Krome chvile silnicni kontroly, kdy se na pokyn jednoho cestujiciho vsichni stojaci skrcili do hlubin ulicky. Policajt nakukoval dovnitr skrze hbite zatazene zaclonky a podle me nas musel videt, takze bud mavnul rukou, anebo (a to spis) ho upokojil nejaky mensi uplatecek.
Prave kdyz jsem si rikal, ze se ze smesi prachu, potu, smradu a domorodych chrchlancu zblaznim, autobus zastavil a byli jsme na miste. Cesta od kostelika Chataquile do Chaunacy vedla z kopecka, takze pohoda, i kdyz s batohem ve 3.500 metrech nad morem se jde o neco... hmm, rozvazneji nez po Beskydech nebo Sumave.
Cesta z Chataquile do ChaunacyPred Chaunacou jsme "uplne nahodou" potkali pana, ktery prisel chvilku pred nami a vypadal, ze odpociva. Hehe, neodpocival, prisel si pro nasich 20 bolivianu za vstup do vesnicky. No ale pry penize pouziji na jeji rozvoj, tak nest. Jen jsme zadoufali, ze jsme nezasponzorovali mistniho starostu.
Protoze v Bibli vsech sracu, tedy pruvodci Lonely Planetu (za termin dekuji Milene Holcove a jeji knize I mesta maji vsi), stalo, ze za tri hodinky chuze dojdeme do dalsi vesnicky Maragua lezici ve stejnojmennem krateru, vyrazili jsme v pul ctvrte na dalsi etapu. Krasne hory, ricka, prasna, ale rovna silnice, no idylka. Az na to, ze se z trihodinove prochazky stal vice nez ctyrhodinovy pochod. Reknete si: pohoda, v cervenci se stmiva az po 21.00. Jenomze na jizni polokouli ne, takze jsme posledni hodinku slapali pekne potme, stridave dekujic andskym bohum za nebe bez mracku a mesic den pred uplnkem a proklinajic zatrachtilou cestovatelskou knizku.
Nakonec jsme dorazili do vesnicky Maragua, kde nas ubytovali do luxusni chatky s dvema krby, loznici, koupelnou. Skoda jen, ze nesla elektrina (takze ani tepla voda) a v krbu zadne drevo. Ale stejne jsme byli tak utahani, ze jsme se ani moc nehadali o tech 65 bolivianu za osobu. Pry ty penize jdou take ve prospech vesnice...
Vesnicka Maragua
Pichlave kakani...
Cesta nas vyvedla z krateru Maragua (podle jedineho mistniho, se kterym byla jakz takz rec, vzniklo jmeno z Mar Agua - morska voda - ktera krater puvodne vyplnovala). Do kopce, z kopce, kolem vodopadu, a nakonec do vesnicky Quila Quila, odkud jsme za dve hodiny dojeli dzipem do Sucre. Vezl nas mistni telocvikar, v pohode clovek, ktery nam vysvetlil vetsinu otazniku, ktere jsme na dosavadni ceste nasbirali. Treba kdo jsou mennonite, ktere jsme potkavali v Santa Cruz, co bude znamenat referendum 10. srpna, a tak dale.
17. července 2008
Sucre jak Brno
No to jsme se zas dlouho neozvali... Materialu mame tak na 10 prispevku, ale casu malo. Dekujeme nasim ctenarum za trpezlivost... :-)
Tedy Sucre. Pekne mesto se zatim nejvetsi koncentraci zebraku a cisticu bot je jednim ze 2 hlavnich bolivijskych mest - respektive tim prvnim, protoze tady zacalo v roce 1809 osamostatnovani Latinske Ameriky. Rozjel to clovek, po kterem se zeme dodnes jmenuje, tedy Simon Bolivar (Republika Bolivie se dokonce puvodne jmenovala Republika Bolivar). Mno, ted se tu po mocnem libertadorovi jmenuje treba autobusova dopravni spolecnost nebo praci prasek...
Po obcanske valce s La Pazem bylo Sucre zbaveno pravomoci (1898) a zustalo sidlem pouze vrcholnych soudnich instituci. Proto ta paralela s Brnem.
Vsem, kteri se dostanou do Sucre, doporucujeme Hostal Pachamama na tride Avenida Arce kousek od centra. Zatim jednoznacne nejlepsi ubytovani za 35 bolivianu (= cca 75 Kc) na osobu a noc. Prosili nas, abychom je doporucili kamaradum, tak to delame. ;-)
Historicke informace cerpam z navstevy Casa de la Libertad (Dum svobody), domu, kde byla vyhlasena nezavislost Bolivie (mimochodem to opravdu byla prvni zeme, ktere se osvobozovaci proces na uzemi Latinske Ameriky povedl, takze jsou tu na to poradne hrdi).
Tedy Sucre. Pekne mesto se zatim nejvetsi koncentraci zebraku a cisticu bot je jednim ze 2 hlavnich bolivijskych mest - respektive tim prvnim, protoze tady zacalo v roce 1809 osamostatnovani Latinske Ameriky. Rozjel to clovek, po kterem se zeme dodnes jmenuje, tedy Simon Bolivar (Republika Bolivie se dokonce puvodne jmenovala Republika Bolivar). Mno, ted se tu po mocnem libertadorovi jmenuje treba autobusova dopravni spolecnost nebo praci prasek...
Po obcanske valce s La Pazem bylo Sucre zbaveno pravomoci (1898) a zustalo sidlem pouze vrcholnych soudnich instituci. Proto ta paralela s Brnem.
Vsem, kteri se dostanou do Sucre, doporucujeme Hostal Pachamama na tride Avenida Arce kousek od centra. Zatim jednoznacne nejlepsi ubytovani za 35 bolivianu (= cca 75 Kc) na osobu a noc. Prosili nas, abychom je doporucili kamaradum, tak to delame. ;-)
Historicke informace cerpam z navstevy Casa de la Libertad (Dum svobody), domu, kde byla vyhlasena nezavislost Bolivie (mimochodem to opravdu byla prvni zeme, ktere se osvobozovaci proces na uzemi Latinske Ameriky povedl, takze jsou tu na to poradne hrdi).
15. července 2008
Santa Cruz, jezuitske misie a bus cama
Prvni seznameni s nejlidnatejsim bolivijskym mestem (1,5 milionu obyvatel) bylo nocni, malo vlidne (viz predchozi zaznam). To druhe uz bylo prijemnejsi - nasli jsme ubytovani, ktere tolik nesmrdelo a bylo levnejsi - 60 Bolivianu (= 120 Kc), a objevili pohodove hlavni namesti, ktere se mi libilo uz jen podle jmena - namesti 24. zari. Ti, kteri vedi, kdy mam narozeniny, uz vedi, tem ostatnim to prave doslo ;-)
Z mesta jsme toho v podstate neprosli moc, samotne namesti je divadlem, na ktere se da koukat cely den (treba z balkonu trosku intacke kavarny Lorca). Cistici bot se predhaneji, kdo ulovi vic klientu (my jsme nastesti diky prijemnemu letnimu pocasi chodili v sandalech), po chodniccich mezi palmami pendluji prodavaci kafe s voziky, mistni parecky si tu davaji dostavenicka - no idylka. Presto jsme se v novinach docetli, ze mistni zlodeji ukradnou denne 200 mobilnich telefonu. Nas nic takoveho zatim nepotkalo.
I v Cesku se daji zachytit signaly o autonomistickych tendencich provincie Santa Cruz na Moralesove Bolivii. Ty se koneckoncu objevuji i v dalsich bolivijskych provinciich. Kazdodenni praxe vypada tak, ze na namesti prijede kamion plny skandujicich a rachejtle poustejicich rvounu provolavajicich autonomisticka hesla. Provincii se je malo co divit, jako nize polozena je bohatsi na jidlo a nejake nerostne zdroje by se take nasly (nekolik set kilometru jizne jsou loziska ropy, ktera uspokojuji celou zemi). Takze se "Cruceños" - tak se mistni obyvatele oznacuji - nelibi, ze dotuji chudsi horske provincie. Spis je to ale souboj pro- a protiautonomisticke propagandy. Cim hlasitejsi, tim lepsi.
Klidneji bylo na venkove - po rade slovenskych kamaradu Evky a Jara (jejich hodne zajimavy blog o osmimesicni ceste po Latinske Americe najdete zde) jsme zamirili do jezuitskych kolonii na severovychod od Santa Cruz. Ctyri hodiny cesty v mikrobuse se povazuji za malou vzdalenost. Tato cesta byla plna hledani a nenachazeni, presto stala za to. Zaprve jsme nenasli ceske majitele ubytovani Posady Pinto, protoze jsou prave doma ve stredni Evrope. Dalsi den jsme hledali vodopady, ktere jsme minuli skutecne jen o fous. Nasli jsme jen prejeteho lenochoda, spoustu krav, koni, planych pomerancovniku a uzasne motocyklove taxikare. Taky jsme si v mistni vyhlasene restauraci dali stejk tuhy jako podrazka. Ale klady prevazily jednoznacne. Mistni dreveny kostel postaveny v polovine 18. stoleti je krasny, protoze uplne jiny nez kdekoli jinde na svete. Dlouhou a pomerne nizkou klenbu podepiraji drevene sloupy, zvonice venkovni se schodistem z jednoho kusu dreva. Bohuzel pro vas dnes nemam fotky, protoze fotak je v hostalu, taky se se zdejsimi pripojenimi nacitaji straaaasne dlouho, ale pokusim se polepsit.
Den po navratu do Santa Cruz jsme se rozhodli nepodlehnout turistickemu lakadlu numero uno, totiz mistu, kde byl popraven Ernesto Che Guevara de la Serna, a nocnim autobusem jsme prejeli do jednoho ze dvou hlavnich mest Bolivie Sucre.
Tedy k tomu nocnimu autobusu, to je taky neco, co normalne nezazijete. Koupili jsme si listek na "bus cama" - postelovy autobus (prekrtili jsme ho na Bus-cemi), a po lonskych zkusenostech z Peru, kde jsme si takovy luxus nemohli dovolit, jsme cekali, ze to bude dvoupatrovy neoplan. Autobus vypadal uplne stejne jako ostatni, jen sedadel tam bylo min. Po zachodu ani vidu, ani slechu (a nastesti ani cichu). Nakonec to bylo v pohode, zase jsme nekde jeli jako 2 gringos mezi samymi domorodci. V 6 rano jsme byli na terminalu v Sucre (zadna nehoda ani porucha behem cesty, to taky z lonska nepamatujeme). A to uz je vlastne dnesni zazitek, takze to pro dnesek stacilo a teste se na pristi pohadku.
Z mesta jsme toho v podstate neprosli moc, samotne namesti je divadlem, na ktere se da koukat cely den (treba z balkonu trosku intacke kavarny Lorca). Cistici bot se predhaneji, kdo ulovi vic klientu (my jsme nastesti diky prijemnemu letnimu pocasi chodili v sandalech), po chodniccich mezi palmami pendluji prodavaci kafe s voziky, mistni parecky si tu davaji dostavenicka - no idylka. Presto jsme se v novinach docetli, ze mistni zlodeji ukradnou denne 200 mobilnich telefonu. Nas nic takoveho zatim nepotkalo.
I v Cesku se daji zachytit signaly o autonomistickych tendencich provincie Santa Cruz na Moralesove Bolivii. Ty se koneckoncu objevuji i v dalsich bolivijskych provinciich. Kazdodenni praxe vypada tak, ze na namesti prijede kamion plny skandujicich a rachejtle poustejicich rvounu provolavajicich autonomisticka hesla. Provincii se je malo co divit, jako nize polozena je bohatsi na jidlo a nejake nerostne zdroje by se take nasly (nekolik set kilometru jizne jsou loziska ropy, ktera uspokojuji celou zemi). Takze se "Cruceños" - tak se mistni obyvatele oznacuji - nelibi, ze dotuji chudsi horske provincie. Spis je to ale souboj pro- a protiautonomisticke propagandy. Cim hlasitejsi, tim lepsi.
Klidneji bylo na venkove - po rade slovenskych kamaradu Evky a Jara (jejich hodne zajimavy blog o osmimesicni ceste po Latinske Americe najdete zde) jsme zamirili do jezuitskych kolonii na severovychod od Santa Cruz. Ctyri hodiny cesty v mikrobuse se povazuji za malou vzdalenost. Tato cesta byla plna hledani a nenachazeni, presto stala za to. Zaprve jsme nenasli ceske majitele ubytovani Posady Pinto, protoze jsou prave doma ve stredni Evrope. Dalsi den jsme hledali vodopady, ktere jsme minuli skutecne jen o fous. Nasli jsme jen prejeteho lenochoda, spoustu krav, koni, planych pomerancovniku a uzasne motocyklove taxikare. Taky jsme si v mistni vyhlasene restauraci dali stejk tuhy jako podrazka. Ale klady prevazily jednoznacne. Mistni dreveny kostel postaveny v polovine 18. stoleti je krasny, protoze uplne jiny nez kdekoli jinde na svete. Dlouhou a pomerne nizkou klenbu podepiraji drevene sloupy, zvonice venkovni se schodistem z jednoho kusu dreva. Bohuzel pro vas dnes nemam fotky, protoze fotak je v hostalu, taky se se zdejsimi pripojenimi nacitaji straaaasne dlouho, ale pokusim se polepsit.
Den po navratu do Santa Cruz jsme se rozhodli nepodlehnout turistickemu lakadlu numero uno, totiz mistu, kde byl popraven Ernesto Che Guevara de la Serna, a nocnim autobusem jsme prejeli do jednoho ze dvou hlavnich mest Bolivie Sucre.
Tedy k tomu nocnimu autobusu, to je taky neco, co normalne nezazijete. Koupili jsme si listek na "bus cama" - postelovy autobus (prekrtili jsme ho na Bus-cemi), a po lonskych zkusenostech z Peru, kde jsme si takovy luxus nemohli dovolit, jsme cekali, ze to bude dvoupatrovy neoplan. Autobus vypadal uplne stejne jako ostatni, jen sedadel tam bylo min. Po zachodu ani vidu, ani slechu (a nastesti ani cichu). Nakonec to bylo v pohode, zase jsme nekde jeli jako 2 gringos mezi samymi domorodci. V 6 rano jsme byli na terminalu v Sucre (zadna nehoda ani porucha behem cesty, to taky z lonska nepamatujeme). A to uz je vlastne dnesni zazitek, takze to pro dnesek stacilo a teste se na pristi pohadku.
11. července 2008
Neletejte s TAM, pokud se tam chcete dostat vcas...
Tak a jsme na miste urceni, v bolivijskem Santa Cruz (pro ty z vas, kteri sleduji pravidelne, se omlouvam, ale dopoustim se mirne manipulace - davam starsi datum, nezli je aktualni, a to z prosteho duvodu - aby postu nebylo mnoho zaraz...).
Ani 3. let s brazilskou spolecnosti TAM Linhas Aereas nebyl bez zpozdeni. Poporadku - to prvni zpozdeni bylo v Madridu a bylo pouze hodinove, cili sranda oproti vecem pristim. Druhe zpozdeni ze Sao Paola nabralo 4 hodiny, duvodem bylo spatne pocasi. Nojo, troska mlhy a letiste zavira. OK, ale vzhledem k tomu, ze jsme uz pred zpozdenim cekali od priletu na letisti asi 12 hodin, nepotesilo nas to.
Treti zpozdeni z Asuncionu do Santa Cruz bylo oproti planu asi 5 1/2 hodiny, misto v 18.00 jsme odlitali kolem 23.30. No ano, tou dobou uz ceska rannejsi ptacata vstala. Duvod - spatne pocasi v Montevideu, odkud nase letadlo priletalo. Nastesti si aerolinie uvedomovaly svuj podil na zpozdeni a v letistni hale zasobovaly chlebicky, kavou, colou a spol. akorat mohly prihodit pivo a whisky, na coz jsme si museli pockat az do letadla, ale to uz jsme byli z cekani tak utahani, ze jsme ani nemeli chut...
Dalsi orisek byl, ze jsme do Santa Cruz prileteli asi ve 2 v noci. Plus odbavovaci zdrzovacka, celnici, razitka, rentgen, takze jsme vylezli az v 2.45. Bez zajisteneho hotelu, samozrejme. No nastesti se nam podarilo odchytnout pani z TAM Airlines a donutili jsme ji, aby nam sehnala hotel. A jeste nam zaplatila taxika (hotel bohuzel ne). Prekvapilo nas, ze ostatni zoufalci zpozdeni pasazeri uz byli tak rezignovani, ze se ani moc nehadali a poslusne cekali na letadlo do Cochabamby, ktere puvodne melo navazovat, ale kvuli zpozdeni chytli let az v 7 rano. A to prosim bez hotelu.
Doufam, ze tyto me kacirske radky nezpusobi, ze se z Latinske Ameriky uz nevratime... :-) U TAM je totiz mozne vsechno a spatne pocasi je univerzalni vymluva.
Ani 3. let s brazilskou spolecnosti TAM Linhas Aereas nebyl bez zpozdeni. Poporadku - to prvni zpozdeni bylo v Madridu a bylo pouze hodinove, cili sranda oproti vecem pristim. Druhe zpozdeni ze Sao Paola nabralo 4 hodiny, duvodem bylo spatne pocasi. Nojo, troska mlhy a letiste zavira. OK, ale vzhledem k tomu, ze jsme uz pred zpozdenim cekali od priletu na letisti asi 12 hodin, nepotesilo nas to.
Treti zpozdeni z Asuncionu do Santa Cruz bylo oproti planu asi 5 1/2 hodiny, misto v 18.00 jsme odlitali kolem 23.30. No ano, tou dobou uz ceska rannejsi ptacata vstala. Duvod - spatne pocasi v Montevideu, odkud nase letadlo priletalo. Nastesti si aerolinie uvedomovaly svuj podil na zpozdeni a v letistni hale zasobovaly chlebicky, kavou, colou a spol. akorat mohly prihodit pivo a whisky, na coz jsme si museli pockat az do letadla, ale to uz jsme byli z cekani tak utahani, ze jsme ani nemeli chut...
Dalsi orisek byl, ze jsme do Santa Cruz prileteli asi ve 2 v noci. Plus odbavovaci zdrzovacka, celnici, razitka, rentgen, takze jsme vylezli az v 2.45. Bez zajisteneho hotelu, samozrejme. No nastesti se nam podarilo odchytnout pani z TAM Airlines a donutili jsme ji, aby nam sehnala hotel. A jeste nam zaplatila taxika (hotel bohuzel ne). Prekvapilo nas, ze ostatni zoufalci zpozdeni pasazeri uz byli tak rezignovani, ze se ani moc nehadali a poslusne cekali na letadlo do Cochabamby, ktere puvodne melo navazovat, ale kvuli zpozdeni chytli let az v 7 rano. A to prosim bez hotelu.
Doufam, ze tyto me kacirske radky nezpusobi, ze se z Latinske Ameriky uz nevratime... :-) U TAM je totiz mozne vsechno a spatne pocasi je univerzalni vymluva.
9. července 2008
Dojmy z Asuncionu
Asuncion - paraguayske hlavni mesto - je takove klasicke latinoamericke, trochu ospale mestecko. Mluvime o centru, dal jsme za ty dva dny naseho pobytu nedosli. Z letadla to vypadalo rozhodne vetsi, i kdyz okraje zdobila policka a pouze prasne cesty. Ale oproti treba Lime je tady vetsi klid i levneji. Akorat mistni mena - Guarani (coz je take nazev mistniho indianskeho kmene a jeho jazyka, ktery je vedle spanelstiny druhou oficialni reci Paraguaye) - je srandovni. Obed v levnem comedoru tu stoji cca 20.000-30.000, noc v hotelu asi 120.000 a 20km cesta taxikem asi 80.000. Za 1US$ tu dostanete 4.000 GS. Vsude se tu pije Yerba Mate, potiz je v tom, ze kazdy tu ma vlastni bandasku, a proto se temer nikde (krome na ulici, na coz jsme zatim nemeli odvahu, protoze vodu nabiraji i z kanalu) neda koupit. Na obrazku prodavacka mate na mistnim trzisti na Plaza de los Heroes.
Jeste dneska (pro vas Evropany uz to bude po pulnoci) se chystame odletet do Bolivie, mezi moskyty. Hura!!!
E: Hmmm, smikmak rika,typicke latinoamericke mestecko, no ja si myslim, ze je to nechutna smeska kolnioalni zasle nadhery a desivych mrakodrapu,...navic se tu asi neda smlouvat.
a jen doufam, ze v bolivii nebude moc toulavych psu, rekla bych, ze moje hypertrofovana precitlivelost na pejsky se s vekem zhorsuje. jak se ti vychrtli cyrilove motaji mezi autama...no to je des bes...tak vzhuru na letiste!!!
7. července 2008
Cesta do Paraguay
Hola, hlasime se z americkeho kontinentu. Konkretne z hotelu v Asuncionu, Paraguay. Letenka pres Sao Paolo potvrdila, ze Jihoamericane maji sverazny pristup k dodrzovani casu - v letistnim tranzitu jsme stravili 16 hodin zivota (pravda, zpozdeni bylo "pouze" 4 hodiny). Ted mame 2 dny v paraguayske metropoli a pro dnesni den asi zvolime zalehavaci taktiku - je 16.21, ale uz asi nic neuvidime. Stejne pry na Asuncion staci 1 den. Tak to je asi pro dnesek vsechno, ale dojmy budou, budou...
4. července 2008
Naposled s diakritikou
Zítra touhle dobou budeme před příletem do Mnichova. Sbaleno, cestovní teplota přechází v cestovní horečku, asi ji budeme muset zchladit nějakým tím pivem. A hlavně, příští post už bude bez hacku a carek, protoze se nedostaneme k pocitaci s ceskou klavesnici. Takže si to jdu pěkně užít - znáte to: Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy. :-P
Slibuji, že od příště si na tomto místě nebudete pročítat výsledky mé grafomanie a egomanie, ale zuřivě reportérské črty z cesty. Hezký červenec a suché a velmi rovné cesty všem.
Slibuji, že od příště si na tomto místě nebudete pročítat výsledky mé grafomanie a egomanie, ale zuřivě reportérské črty z cesty. Hezký červenec a suché a velmi rovné cesty všem.
30. června 2008
Už ani ne za týden...
... zvedáme kotvy. Uvědomil jsem si, že zde není zdůrazněno základní info: kdy v Bolívii a Peru budeme. Tedy: z Vídně odlétáme už tuto sobotu 5. července v 17.10 (o množství letišť, která po cestě poznáme, viz níže). Zpáteční cesta z Limy nás čeká 20. srpna, zpátky v Brně budeme 22. srpna. Tak abyste se nedivili, že nebereme telefony. :-)
24. června 2008
Thanks to Nikon
Já vím, bude vám to znít jako obchodní sdělení, reklama a blablabla, ale musím vyjádřit upřímnou radost nad tím, že se nám podařilo pro účely expedice vypůjčit foťák. Je to zrcadlovka Nikon D40x s objektivem Nikkor s úctyhodným rozsahem ohniskové vzdlenosti 18-200mm. Naše poděkování patří české pobočce Nikonu a obzvláště paní Jitce Spoustové Staňkové. Díky! Už teď se můžete těšit na skvělé fotky.
12. června 2008
Hurá do džungle!
Naše letošní dobrodružství startuje 5. července, to znamená za necelý měsíc. A dobrodružné bude už jen dostat se do místa určení. Posuďte sami: Brno -> Vídeň (bus nebo nějaký hodný automobilista - kamarádi, nabídněte se), odtud letadlo do Mnichova, přestup na linku do Madridu. Nocleh v hotelu a druhý den zpět na letiště a přes 10 hodin dlouhý let do Sao Paola. V nejlidnatějším městě Jižní Ameriky strávíme noc (nejspíš na letišti). Další den (to máme 7. 7., den kdy Ringo Starr oslaví 68. narozeniny) letíme do paraguayské metropole Asunciónu. Tady máme 2 dny stop-over. Finální let měl původně vést do bolivijské Cochabamby, protože ale aerolinka tento spoj úplně zrušila, poletíme do Santa Cruz (nadmořská výška pouze 414 m n.m. - na andské poměry sranda). Odtud vyrážíme očíhnout bolivijské specialitky a pak hurá do Peru za Q'eros!!! Za tuhle "šílenou" letenku může (a jsme mu upřímně vděční) Olda Thér a jeho cestovní agentura http://letenky-levne.sletenkou.cz/. Děkujeme a doporučujeme!!!
10. června 2008
Proč podruhé?
Abyste rozuměli podtitulu blogu (bolívie a peru podruhé). V loňském červenci jsme totiž v oblasti Q'eros byli (ve stejném složení jako letos) poprvé. Čtyřdenní trek napříč územím Q'eros jsme trošku nadsazeně označili jako Expedici Q'eros 2007, jejím hlavním cílem bylo vytvořit si povědomí o oblasti a připravit si tak půdu pro pořádnou expedici. Prostě jsme si to tam omrkli. A popravdě - mně ty čtyři dny (respektive tři noci) ve spacáku, který měl před 5 lety extrém někde kolem -10°C, úplně stačily. :-)
Takže letos důkladněji, těšte se!!!
Takže letos důkladněji, těšte se!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
