Chces si me vyfotit? Zaplat!!!

Abychom se porad nepoflakovali po mestech, nasli jsme v okoli Sucre takovy prijemny trek - do Cordillera de los Frailes (tedy neco jako "Pohori mnichu". Cesta na terminal colectivem (minibusem, ktery zastavuje celkem kdekoli, kde si mavnete) byla jeste celkem prijemna. To, ze cestujeme za pokraj civilizace (tehdy jsme meli na jazyku spise spojeni prdel sveta), nam doslo pri nastupu do autobusku smerem ke kostelu v Chataquile.

Tricitku cestujicich tvorili indiani, kteri mydlo videli naposledy na vanoce (to neni predsudek ani rasismus, ale ten smrad se dal opravdu krajet) a dva gringove - tedy my dva. Navic jsme si poprve zkusili komfort cestovani na stojaka, protoze mista na sezeni uz byla rozebrana. Nakonec nas v ulicce polostalo, polosedelo asi 10. Krome chvile silnicni kontroly, kdy se na pokyn jednoho cestujiciho vsichni stojaci skrcili do hlubin ulicky. Policajt nakukoval dovnitr skrze hbite zatazene zaclonky a podle me nas musel videt, takze bud mavnul rukou, anebo (a to spis) ho upokojil nejaky mensi uplatecek.

Prave kdyz jsem si rikal, ze se ze smesi prachu, potu, smradu a domorodych chrchlancu zblaznim, autobus zastavil a byli jsme na miste. Cesta od kostelika Chataquile do Chaunacy vedla z kopecka, takze pohoda, i kdyz s batohem ve 3.500 metrech nad morem se jde o neco... hmm, rozvazneji nez po Beskydech nebo Sumave.

Cesta z Chataquile do Chaunacy

Pred Chaunacou jsme "uplne nahodou" potkali pana, ktery prisel chvilku pred nami a vypadal, ze odpociva. Hehe, neodpocival, prisel si pro nasich 20 bolivianu za vstup do vesnicky. No ale pry penize pouziji na jeji rozvoj, tak nest. Jen jsme zadoufali, ze jsme nezasponzorovali mistniho starostu.


Protoze v Bibli vsech sracu, tedy pruvodci Lonely Planetu (za termin dekuji Milene Holcove a jeji knize I mesta maji vsi), stalo, ze za tri hodinky chuze dojdeme do dalsi vesnicky Maragua lezici ve stejnojmennem krateru, vyrazili jsme v pul ctvrte na dalsi etapu. Krasne hory, ricka, prasna, ale rovna silnice, no idylka. Az na to, ze se z trihodinove prochazky stal vice nez ctyrhodinovy pochod. Reknete si: pohoda, v cervenci se stmiva az po 21.00. Jenomze na jizni polokouli ne, takze jsme posledni hodinku slapali pekne potme, stridave dekujic andskym bohum za nebe bez mracku a mesic den pred uplnkem a proklinajic zatrachtilou cestovatelskou knizku.


Nakonec jsme dorazili do vesnicky Maragua, kde nas ubytovali do luxusni chatky s dvema krby, loznici, koupelnou. Skoda jen, ze nesla elektrina (takze ani tepla voda) a v krbu zadne drevo. Ale stejne jsme byli tak utahani, ze jsme se ani moc nehadali o tech 65 bolivianu za osobu. Pry ty penize jdou take ve prospech vesnice...

Vesnicka Maragua

Druhy den rano nas z luxusniho ubytovani vyhodili jeste pred 9. Luxusni ubytovani bohuzel jasne naznacilo, ze mistni vesnicane jsou uz dostatecne zkazeni gringovskym turismem, kdy se domorodci snazi ze vseho vytriskat aspon nejaky uzitek (rozumej penize). Kdyz jsme se v obchode ptali, jestli by nam zeny neukazaly mistni tradicni a vyhlasene vysivky, delaly, jako ze nam nerozumeji. A nez se uracili, byli jsme uz tak 2 km za dedinou. Dalsim prikladem mistni pohostinne povahy byla pani, ktera chtela zaplatit za to, ze nam ukaze sve pletene vyrobky. Tak to uz jsem se nasral a zeptal se ji, komu mame platit za to, ze se muzeme divat na zdejsi krasne hory. Nakonec nam svoje pleteni ukazala zadarmo, ale fotit, to ne, hned tu byla natazena ruka a univerzalni veta: ¡Págame! (Zaplat mi!). To se opakovalo nekolikrat - desetileta holcicka, tricetileta zena i ctyricetilety zemedelec. To jsme nehodlali podporovat, takze bohuzel nemame zadne fotky mistnich obyvatel. Tak jsme se aspon zertovne fotili sami...

Pichlave kakani...

Cesta nas vyvedla z krateru Maragua (podle jedineho mistniho, se kterym byla jakz takz rec, vzniklo jmeno z Mar Agua - morska voda - ktera krater puvodne vyplnovala). Do kopce, z kopce, kolem vodopadu, a nakonec do vesnicky Quila Quila, odkud jsme za dve hodiny dojeli dzipem do Sucre. Vezl nas mistni telocvikar, v pohode clovek, ktery nam vysvetlil vetsinu otazniku, ktere jsme na dosavadni ceste nasbirali. Treba kdo jsou mennonite, ktere jsme potkavali v Santa Cruz, co bude znamenat referendum 10. srpna, a tak dale.