27. srpna 2008
Aktualizace příspěvku Q'eros telegraficky
Kdo nedočetl můj příspěvek o Q'eros kvůli potížím s transpozicí textu psaného "s plným nosem", má novou šanci. První a poslední odstavec jsem autenticky ponechal, ale zbytek jsem přepsal. Takže s chutí do toho! skoč na článek
23. srpna 2008
Aby nohy nesmrděly
Tenhle cestovatelský recept mám chuť dát si patentovat, protože jsem na něj jaksepatří pyšný. Je totiž stejně jednoduchý jako efektivní.
Svoje botky značky Garmont mám už asi 4 roky. A botky nezrají jako víno, ale spíš jako sýr. Navíc jsem si je před odjezdem nevyderatizoval nějakým tím sprejíčkem z reklam, co jich jsou plné drogerie, nějak jsem na to zapomněl. Jak trestuhodné. Dokud jsem v zoufalství (pramenícího pravda z neustálého rýpání druhé poloviny expedice) nepřišel na jednoduchou věc.
Zkrátka a dobře jsem si nohy namazal Tea Tree Oilem, obul si ponožky a boty. Moment překvapení nastal večer, po celém dni stráveném na nohou. Nohy vytažené z bot nejenže nevydávaly zápach, ale naopak slabě voněly po australském zázraku. A stejné aroma vanulo i z bot. Nohy se tedy musí mazat každý den ráno před strčením do bot, ale pak je efekt zaručen. Více o blahodárné tekutině například zde.
Svoje botky značky Garmont mám už asi 4 roky. A botky nezrají jako víno, ale spíš jako sýr. Navíc jsem si je před odjezdem nevyderatizoval nějakým tím sprejíčkem z reklam, co jich jsou plné drogerie, nějak jsem na to zapomněl. Jak trestuhodné. Dokud jsem v zoufalství (pramenícího pravda z neustálého rýpání druhé poloviny expedice) nepřišel na jednoduchou věc.
Zkrátka a dobře jsem si nohy namazal Tea Tree Oilem, obul si ponožky a boty. Moment překvapení nastal večer, po celém dni stráveném na nohou. Nohy vytažené z bot nejenže nevydávaly zápach, ale naopak slabě voněly po australském zázraku. A stejné aroma vanulo i z bot. Nohy se tedy musí mazat každý den ráno před strčením do bot, ale pak je efekt zaručen. Více o blahodárné tekutině například zde.
22. srpna 2008
Doma
Ano, tohle je tečka za naší letošní výpravou do Latinské Ameriky. Píšu z domova, relativně známého a relativně bezpečného místa ve městě, kde při přechodu silnice nejde (až na výjimky) o život, průměrný vzrůst domorodého obyvatelstva přesahuje 1,55 metru a na záchodě se papír háže zásadně do mísy. Ano, domov má mnohá kouzla...
Cesta byla v podstatě rutinní záležitost, až na to, že tahle rutina trvala skoro 3 celé dny. Nastoupili jsme ji ve středu krátce po půlnoci na letišti v Limě. Cesta do brazilského Sao Paola v pohodě, jen to čekání na letišti bylo úmorné, protože letadlo do Madridu odlétalo asi 13 hodin po našem příletu. Let do Evropy jsme skoro kompletně prospali. Ostatně jídlo za moc nestálo. Ale aspoň jsme neměli zpoždění.
V Madridu jsme toho moc nestihli. Byli jsme na kafi, podívat se na Goyu, Vélazqueze, Bosche & spol. v Pradu (od 18 do 20 tam mají vstup zdarma), na paelle, a právě v době, kdy Madriďané začínají s nočním životem, jsme po cestě přes oceán byli zralí tak akorát na postel. Škoda. Až v hotelu z televize jsme se dověděli o havárii na madridském letišti, při které zahynulo 153 lidí. Uff... Druhý den ráno nás čekala cesta do Vídně - a jako náhodou právě s havarovavším Spanairem.
Vše nakonec (jak vidíte z těchto řádků) dopadlo dobře. Dokonce nám neztratili ani batohy, což pokládáme skoro za zázrak. A protože pro nás do Vídně přijel Jirka Nepala (special thanks), zdravíme vás všechny z Brna.
Fotogalerii se pokusím doplnit, ale bude to stát hodně úsilí, materiálu se sešlo hodně... Takže se opět těšte, že ještě není všem dnům tohoto blogu konec. A chystám také malý cestovatelský tip pro všechny, kteří mají problém se smradlavýma nohama... Stay tuned.
Cesta byla v podstatě rutinní záležitost, až na to, že tahle rutina trvala skoro 3 celé dny. Nastoupili jsme ji ve středu krátce po půlnoci na letišti v Limě. Cesta do brazilského Sao Paola v pohodě, jen to čekání na letišti bylo úmorné, protože letadlo do Madridu odlétalo asi 13 hodin po našem příletu. Let do Evropy jsme skoro kompletně prospali. Ostatně jídlo za moc nestálo. Ale aspoň jsme neměli zpoždění.
V Madridu jsme toho moc nestihli. Byli jsme na kafi, podívat se na Goyu, Vélazqueze, Bosche & spol. v Pradu (od 18 do 20 tam mají vstup zdarma), na paelle, a právě v době, kdy Madriďané začínají s nočním životem, jsme po cestě přes oceán byli zralí tak akorát na postel. Škoda. Až v hotelu z televize jsme se dověděli o havárii na madridském letišti, při které zahynulo 153 lidí. Uff... Druhý den ráno nás čekala cesta do Vídně - a jako náhodou právě s havarovavším Spanairem.
Vše nakonec (jak vidíte z těchto řádků) dopadlo dobře. Dokonce nám neztratili ani batohy, což pokládáme skoro za zázrak. A protože pro nás do Vídně přijel Jirka Nepala (special thanks), zdravíme vás všechny z Brna.
Fotogalerii se pokusím doplnit, ale bude to stát hodně úsilí, materiálu se sešlo hodně... Takže se opět těšte, že ještě není všem dnům tohoto blogu konec. A chystám také malý cestovatelský tip pro všechny, kteří mají problém se smradlavýma nohama... Stay tuned.
18. srpna 2008
Novinky
Toto je jeden z poslednich zaznamu, neplacte, delame to za vas. Cas vymereny pro expedici-vylet-dovolenou atd. se neuprosne krati a jiz pozitri po pulnoci (tedy v dobe, kdy rannejsi ptacata z vas budou vstavat) nasedame na letadlo a letime vstric Evrope. Cili vsechna nase "dobrodruzstvi" si brzy budete moci vyposlechnout i mene zprostredkovane (a tedy nekdy i mene nabubrele) :-)
Od doby, co jsme se ozvali naposled, jsme na tom s nachlazenim uz lip. Postihla nas ale dalsi mala katastrofa v podobe narodniho pokrmu ceviche, ze ktereho jsme se... no vite co.
Ale k trase nasi cesty (heslovite). Z Cuzka jsme autobusem za 22 hodin doputovali do Limy, kde jsme zlehka prebalili a vyrazili dal na sever. Konkretne do mesta Chiclayo, za legendou Pana ze Sipanu. V 80. letech 20. stoleti se mistnim archeologum podaril objev podobne dulezity, jako bylo o 60 let predtim nalezeni Tutanchamonovy hrobky v Egypte. Bohuzel v mnoha pripadech predbehli badatele vykradaci hrobek, kterym se tu rika huaqueros. Ale i tak jsou objevy famozni.
Z Chiclaya jsme pokracovali na jih, do Trujilla, 3. nejvetsiho peruanskeho mesta. Pobrezi Peru je vubec docela jine nez hory, je tu daleko mene indianu, obyvatelstvo tvori vetsinou mesticove (misenci belochu a indianu). Tahlo nas to k mori a proto jsme vyrazili do turisticke vesnicky Huanchaco, kde jsme se valeli 2 dny a dokonce jsme se i koupali v Tichem oceanu!!! Pravda, v neoprenu, ale za tu srandu to stalo. Akorat nas potom potkala vyse zminena ostuda s ceviche...
Vcera jsme den zasvetili prejezdu do Limy (8 hodin v buse) a dnes a zitra mame na Limu. A v patek jsme doma!
Od doby, co jsme se ozvali naposled, jsme na tom s nachlazenim uz lip. Postihla nas ale dalsi mala katastrofa v podobe narodniho pokrmu ceviche, ze ktereho jsme se... no vite co.
Ale k trase nasi cesty (heslovite). Z Cuzka jsme autobusem za 22 hodin doputovali do Limy, kde jsme zlehka prebalili a vyrazili dal na sever. Konkretne do mesta Chiclayo, za legendou Pana ze Sipanu. V 80. letech 20. stoleti se mistnim archeologum podaril objev podobne dulezity, jako bylo o 60 let predtim nalezeni Tutanchamonovy hrobky v Egypte. Bohuzel v mnoha pripadech predbehli badatele vykradaci hrobek, kterym se tu rika huaqueros. Ale i tak jsou objevy famozni.
Z Chiclaya jsme pokracovali na jih, do Trujilla, 3. nejvetsiho peruanskeho mesta. Pobrezi Peru je vubec docela jine nez hory, je tu daleko mene indianu, obyvatelstvo tvori vetsinou mesticove (misenci belochu a indianu). Tahlo nas to k mori a proto jsme vyrazili do turisticke vesnicky Huanchaco, kde jsme se valeli 2 dny a dokonce jsme se i koupali v Tichem oceanu!!! Pravda, v neoprenu, ale za tu srandu to stalo. Akorat nas potom potkala vyse zminena ostuda s ceviche...
Vcera jsme den zasvetili prejezdu do Limy (8 hodin v buse) a dnes a zitra mame na Limu. A v patek jsme doma!
10. srpna 2008
Q'eros telegraficky
Baterial o petideddim putovadi po vesdicich iddiadskeho kbede Q'eros bude publikovad da jideb biste a oficialde, podobde jako fotografie.
Jak slysite (vidite), cestu jsbe trochu oddesli zdravotde. Evicku uz v poddeli (dulty ded treku) bolelo v krku a be to chytlo asi treti ded. Takze ted polykabe Fisherbad's Friedds, strikabe si do dosu Vibrocil a sdazibe se, abychob zbytek pobytu deprostodali.
Je to darocde ctedi, co? Ale jed cvicte bozkove hebisfery... :-)
Budu strucdy, protoze busib casto sbrkat.
(Původně byl v tomto duchu zapsán celý příspěvek, ale po několika kritických reakcích nabízím "překlad" do češtiny.)
Vyrazili jsme z vesnice Pampacancha, která leží asi tři hodiny cesty od Cuzka. Provázel nás Marcelino a dva koně - Amigo de Oro a jeho mladší brácha Amigo de Oro Chico. Po původních nedorozuměních byla spolupráce celkem dobrá. Nedorozumění, jako že náš průvodce chtěl jednodenní trasu rozdělit do tří dnů (byl placený ode dne), a když jsme ho pořád hnali dál, napadlo ho, že na něj nemáme peníze a že nás tedy do cíle dopraví hned druhý den - aniž bychom viděli q'eroské vesnice. Ale vysvětlili jsme si to a od té chvíle to bylo dobré.
Vesnice jsme viděli celkem 4. Chalma Chimpana, Cochamoco, Atun Q'ero a Chuwa Chuwa. Nejhezčí bylo Cochamoco, ve ktere se nám podařil kapitalní úlovek - zachytit slavnost Santiago - narozeniny lam. Značně nám pomohl místní šaman Domingo, který byl už od rána ožralý, jak zákon hor káže. Dovolil nám fotografovat a jeho autoritu musely uznat i místní ženské, které by nás jinak asi nejradši usmažily. No krása, počkejte si na fotky.
Poslední dva dny cesty jsme vnímali trošku zkresleně - díky špatnému počasí - sníh, déšť každý den. Nachladli jsme a uz jsme si to tak neužívali. Ve vesnici Chuwa Chuwa jsme měli menší konflikt s výrostky, kteří vypadali, že by nám v nestřežené chvíli o něco ulehčili z našich věci.
Vyprávědí bi dela trošku potíže (a věříb, že váb čtedí taky), takže to dechábe da později, až budebe v pořádku a boždá i doba v Česku. Bějte se a užívejte si tepla i za dás, protože i v Cuzku vládde debývalý chlad - podle bístdího taxikáře za to bůžou globáldí zbědy klibatu. A báte to, pade prezidedte.
Jak slysite (vidite), cestu jsbe trochu oddesli zdravotde. Evicku uz v poddeli (dulty ded treku) bolelo v krku a be to chytlo asi treti ded. Takze ted polykabe Fisherbad's Friedds, strikabe si do dosu Vibrocil a sdazibe se, abychob zbytek pobytu deprostodali.
Je to darocde ctedi, co? Ale jed cvicte bozkove hebisfery... :-)
Budu strucdy, protoze busib casto sbrkat.
(Původně byl v tomto duchu zapsán celý příspěvek, ale po několika kritických reakcích nabízím "překlad" do češtiny.)
Vyrazili jsme z vesnice Pampacancha, která leží asi tři hodiny cesty od Cuzka. Provázel nás Marcelino a dva koně - Amigo de Oro a jeho mladší brácha Amigo de Oro Chico. Po původních nedorozuměních byla spolupráce celkem dobrá. Nedorozumění, jako že náš průvodce chtěl jednodenní trasu rozdělit do tří dnů (byl placený ode dne), a když jsme ho pořád hnali dál, napadlo ho, že na něj nemáme peníze a že nás tedy do cíle dopraví hned druhý den - aniž bychom viděli q'eroské vesnice. Ale vysvětlili jsme si to a od té chvíle to bylo dobré.
Vesnice jsme viděli celkem 4. Chalma Chimpana, Cochamoco, Atun Q'ero a Chuwa Chuwa. Nejhezčí bylo Cochamoco, ve ktere se nám podařil kapitalní úlovek - zachytit slavnost Santiago - narozeniny lam. Značně nám pomohl místní šaman Domingo, který byl už od rána ožralý, jak zákon hor káže. Dovolil nám fotografovat a jeho autoritu musely uznat i místní ženské, které by nás jinak asi nejradši usmažily. No krása, počkejte si na fotky.
Poslední dva dny cesty jsme vnímali trošku zkresleně - díky špatnému počasí - sníh, déšť každý den. Nachladli jsme a uz jsme si to tak neužívali. Ve vesnici Chuwa Chuwa jsme měli menší konflikt s výrostky, kteří vypadali, že by nám v nestřežené chvíli o něco ulehčili z našich věci.
Vyprávědí bi dela trošku potíže (a věříb, že váb čtedí taky), takže to dechábe da později, až budebe v pořádku a boždá i doba v Česku. Bějte se a užívejte si tepla i za dás, protože i v Cuzku vládde debývalý chlad - podle bístdího taxikáře za to bůžou globáldí zbědy klibatu. A báte to, pade prezidedte.
Navrat do Cuzka, Eulalie, Eufemie & spol.
Cuzco bylo prvnim mestem na nasi ceste, ktere jsme navstivili uz loni. Proto jsme se tu citili jako doma. Vzali jsme si taxika do hostalu Inti Quilla, kde jsme bydleli uz loni, na obed jsme sli do oblibene Quinty Eulalie (morce jsme si tentokrat nedali), na dzus z cerstveho ovoce se chodi do trznice San Pedro a potkali jsme se i s Olgou Vilimkovou (zakladatelka Nadace Inka).
Ech, mam trosku binec v terminech, ale myslim, ze hned zahy, druhy ci treti den, jsme vyrazili do Pucamarky za nasi Eufemii (11letou holcickou v projektu Nadace Inka Sonkocha - Srdicko, kterou podporujeme ve vzdelani). Na fotky si opet pockejte...
V Pucamarce to taky zname, takze nevim, co bych moc psal. Je to vesnicka asi 30 km od Cuzka, v niz stoji letos uz 4 domy Nadace Inka. Knihovna (kterou jsme obohatili o informacni letaky o brnenskych pamatkach ve spanelstine a anglictine - diky Eve Pankove z Brnenskeho kulturniho centra), dilna s tkacimi a sicimi stroji, ve ktere mistni lide mohou produkovat napriklad svetry pro celou vesnici, dum pro hosty a nove i zachod.
Dalsi den jsme se setkali s Eufemii, ktere jsme dovezli panenku v kyjovskem kroji - libila se. Dal taky nejake obleceni a jidlo a tak dal. Pozvala nas domu, kde maminka upekla morce. A jak vime z lonskeho roku, ona to umi. Mnam! Poznali jsme i tatinka, ktereho jsme loni nevideli. Dela nosice batohu na Inka Trail vedouci na Machu Picchu. Popovidali jsme o zivote, o Evrope a vubec.
Hned potom jsme se vraceli do Cuzka. Cekal nas vrchol vyletu - trek ke Q'eros!!!
Ech, mam trosku binec v terminech, ale myslim, ze hned zahy, druhy ci treti den, jsme vyrazili do Pucamarky za nasi Eufemii (11letou holcickou v projektu Nadace Inka Sonkocha - Srdicko, kterou podporujeme ve vzdelani). Na fotky si opet pockejte...
V Pucamarce to taky zname, takze nevim, co bych moc psal. Je to vesnicka asi 30 km od Cuzka, v niz stoji letos uz 4 domy Nadace Inka. Knihovna (kterou jsme obohatili o informacni letaky o brnenskych pamatkach ve spanelstine a anglictine - diky Eve Pankove z Brnenskeho kulturniho centra), dilna s tkacimi a sicimi stroji, ve ktere mistni lide mohou produkovat napriklad svetry pro celou vesnici, dum pro hosty a nove i zachod.
Dalsi den jsme se setkali s Eufemii, ktere jsme dovezli panenku v kyjovskem kroji - libila se. Dal taky nejake obleceni a jidlo a tak dal. Pozvala nas domu, kde maminka upekla morce. A jak vime z lonskeho roku, ona to umi. Mnam! Poznali jsme i tatinka, ktereho jsme loni nevideli. Dela nosice batohu na Inka Trail vedouci na Machu Picchu. Popovidali jsme o zivote, o Evrope a vubec.
Hned potom jsme se vraceli do Cuzka. Cekal nas vrchol vyletu - trek ke Q'eros!!!
Arequipa ve svetle kulinarskych zazitku
Pokracuji v chronologickem zaznamu. Mame plnou hlavu uplynulych udalosti, jsme plni dojmu, takze je tezke vratit se o vic nez tyden zpatky. Budu tedy asi strucnejsi.
Arequipa. Druhe nejvetsi peruanske mesto plne kolonialni architektury se sakralnim klenotem - klasternim komplexem Svate Cataliny. Bohuzel u sebe nemam fotak, abych se podelil o fotografie, kterych jsme nasekali opravdu hodne, je to uzasne misto. Predstavte si klaster ze 16. stoleti, ktery navzdory tomu, ze Arequipa lezi na poklicce Papinova seismickeho hrnce a zeme se v ni trese celkem casto (naposled v roce 2001), prezil az dodnes. A kdo si pod pojmem klaster predstavi sede zdi a smutne cely, je na omylu - klaster je kolorovan cervene a modre a je to fakt pastva pro oci.
Ale nejen oci se v Arequipe pasou. Pouceni (opet) Lonely Planetem (Zdenku, diky), vydali jsme se mimo centrum mesta. To podle me stoji za vic nez Plaza de Armas (nazev hlavniho namesti v kazdem peruanskem meste) a okoli, kde je lidi jak na Ceske ve 3 odpoledne (mimobrnaci odpusti neuniverzalni primer - znamena to: proste hodne). Ve ctvrti Yanahuara jsme zapadli do vyhlasene gringovske hospody Sol de Mayo. Serviruji tam mistni speciality, mezi ktere patri krevetova polevka Chupe de Camarones (odkaz nabizi i obrazek, musite s nim zatim vystacit - jak rikam, vlastni dodam do galerie pozdeji). No mnam, a hlavne ta estetika. Osm krevet, ze by se jich clovek az bal. Evicka si dala krevety v cesnekove omacce a taky mnam. Ceny nelidove, ale kdo z nas milovniku daru more by odolal...
Opravdove kulinarske nadseni ale prislo az tesne pred odjezdem, kdyz jsme se stavili vedle naseho ubytovani v restauraci Los Ángeles (zadny endzelíz, ale áncheles) na veceri. Je to spis comedor (jidelna) nez restaurante, vedena starickym panem, ve ktere vari jeho pani a zrejme dcera. Dali jsme si "trucha al ajo", coz je pstruh na cesneku. Vazeni, neco tak dokonaleho jsme jeste nezrali, na tom jsme se shodli po prvnim soustu. Rybka byla osmazena a potrena smeskou, kterou budu presneji identifikovat az po prijezdu do vlasti, a to v kuchyni metodou pokus-omyl. Muzete zkusit prijit, ale obavam se, ze nezbyde, hehehe. Kazdopadne tam byl nasekany zazvor, cesnekove listy, prouzky papriky a bylo to NEUVERITELNE DOBRY!!! Kdo se dostane do Arequipy, at nevaha a jde, je to na ulici Palacio Viejo kousek od Plaza de Armas, vedle Hostalu Baviera. Nenasel jsem interaktivni mapu Arequipy, www.mapy.cz nechteji spolupracovat. :-))) A na jidelnim listku maji i zminenou chupe de camarones za 1/3 ceny v Sol de Mayo (jen ten vecer, co jsme tam byli, ji uz nemeli).
No, zminil jsem Hostal Baviera - to bylo nase arequipske ubytovani. Volili jsme ho v ne uplne bohorovne nalade, spise v exponencialne rostouci tisni zpusobene prekotnou adaptaci na peruanskou stravu. No, zkratka, do dalsiho hotelu bychom uz s cistym stitem (no, stitem...) nedojeli. Dam vam sem na hostal link, ale dobre radim, nechodte tam. Ubytovani je sice pekne (a toalety v pokojich maji na vrchnim prkenku prehoz s maslickou), ale mistni obsluha je snad nejodpornejsi, nejneochotnejsi a nejzpruzenejsi, jakou jsme zatim na ceste zazili. Pres den tam je slecna, ktera je v pohode, ale nocni sichtu tvori parta tri pubertaku k placi ci zlosti.
A navic v tom hostalu maji extremne kluzke schody. Ano, pisu o tom proto, ze jsem z nich sletel a pekne si narazil loket. Hraje vsemi barvami jeste ted. Ale vsechno zle je k necemu dobre - resili jsme prave problem, co udelame se strasne hnusnym vinem, ktere jsem to odpoledne koupil. Psali, ze je to jako burgundske, ale byl to sladky hnus. V Peru se mi ale zatim nic jineho koupit nepodarilo, takze jsem se ani prilis nedivil. Vic nez poloplna flaska (rezali jsme to cocacolou, aby se to dalo pit) sletela se mnou a na rozdil ode me neprezila.
A jedna kulinarska tecka na zaver: vedeli jste, ze Arequipa je mestem oliv? A vybornych, podle meho nadsene-laickeho nazoru srovnatelnych s reckymi a nesrovnatelne lepsich, nez jsou ty spanelske. Nasel jsem zajimavou praci popisujici pestovani oliv v Peru, ale je to ve spanelstine...
A jedna transportni douska: z Arequipy jsme jeli nocnim busem do Cuzka. A v nem jsme potkali Jörga, Nemce, majitele cestovky v Cuzku. Zajimavej typek, zije tu uz asi 8 let a byl vyborny zdroj informaci. Pry ze je Cuzco nejrasistictejsim peruanskym mestem. Navic jsme byli svedky nehody taxiku, ktery narval do kamionu pred sebou (tesne pred nasim autobusem). Bez Nemce by lidi z taxiku dopadli hur - zena v 7. mesici by asi ze zimy a soku potratila a chlap by prisel o ruku, kterou mel jen zlomenou. Lidi se vyhrnuli z autobusu ven, ale byli dobri tak leda k drzeni baterky a posleze k odhozeni prazdneho havarovaneho auta do prikopu. Okamzite zacala jezdit auta a autobusy, ze by nekdo zastavil, aby ty chudaky vzal do nemocnice, to ani nahodou. Tak Jörg temer nasilim primel majitele dodavky-Mercedesu, aby ranene nalozil a odvezl. Pak vypravel, jak jeho polske kamarady, kteri spadli s autem a ze 16 prezili 4, Peruanci pred poskytnutim prvni pomoci nejdriv dukladne okradli. Lidi jsou ruzni.
Arequipa. Druhe nejvetsi peruanske mesto plne kolonialni architektury se sakralnim klenotem - klasternim komplexem Svate Cataliny. Bohuzel u sebe nemam fotak, abych se podelil o fotografie, kterych jsme nasekali opravdu hodne, je to uzasne misto. Predstavte si klaster ze 16. stoleti, ktery navzdory tomu, ze Arequipa lezi na poklicce Papinova seismickeho hrnce a zeme se v ni trese celkem casto (naposled v roce 2001), prezil az dodnes. A kdo si pod pojmem klaster predstavi sede zdi a smutne cely, je na omylu - klaster je kolorovan cervene a modre a je to fakt pastva pro oci.
Ale nejen oci se v Arequipe pasou. Pouceni (opet) Lonely Planetem (Zdenku, diky), vydali jsme se mimo centrum mesta. To podle me stoji za vic nez Plaza de Armas (nazev hlavniho namesti v kazdem peruanskem meste) a okoli, kde je lidi jak na Ceske ve 3 odpoledne (mimobrnaci odpusti neuniverzalni primer - znamena to: proste hodne). Ve ctvrti Yanahuara jsme zapadli do vyhlasene gringovske hospody Sol de Mayo. Serviruji tam mistni speciality, mezi ktere patri krevetova polevka Chupe de Camarones (odkaz nabizi i obrazek, musite s nim zatim vystacit - jak rikam, vlastni dodam do galerie pozdeji). No mnam, a hlavne ta estetika. Osm krevet, ze by se jich clovek az bal. Evicka si dala krevety v cesnekove omacce a taky mnam. Ceny nelidove, ale kdo z nas milovniku daru more by odolal...
Opravdove kulinarske nadseni ale prislo az tesne pred odjezdem, kdyz jsme se stavili vedle naseho ubytovani v restauraci Los Ángeles (zadny endzelíz, ale áncheles) na veceri. Je to spis comedor (jidelna) nez restaurante, vedena starickym panem, ve ktere vari jeho pani a zrejme dcera. Dali jsme si "trucha al ajo", coz je pstruh na cesneku. Vazeni, neco tak dokonaleho jsme jeste nezrali, na tom jsme se shodli po prvnim soustu. Rybka byla osmazena a potrena smeskou, kterou budu presneji identifikovat az po prijezdu do vlasti, a to v kuchyni metodou pokus-omyl. Muzete zkusit prijit, ale obavam se, ze nezbyde, hehehe. Kazdopadne tam byl nasekany zazvor, cesnekove listy, prouzky papriky a bylo to NEUVERITELNE DOBRY!!! Kdo se dostane do Arequipy, at nevaha a jde, je to na ulici Palacio Viejo kousek od Plaza de Armas, vedle Hostalu Baviera. Nenasel jsem interaktivni mapu Arequipy, www.mapy.cz nechteji spolupracovat. :-))) A na jidelnim listku maji i zminenou chupe de camarones za 1/3 ceny v Sol de Mayo (jen ten vecer, co jsme tam byli, ji uz nemeli).
No, zminil jsem Hostal Baviera - to bylo nase arequipske ubytovani. Volili jsme ho v ne uplne bohorovne nalade, spise v exponencialne rostouci tisni zpusobene prekotnou adaptaci na peruanskou stravu. No, zkratka, do dalsiho hotelu bychom uz s cistym stitem (no, stitem...) nedojeli. Dam vam sem na hostal link, ale dobre radim, nechodte tam. Ubytovani je sice pekne (a toalety v pokojich maji na vrchnim prkenku prehoz s maslickou), ale mistni obsluha je snad nejodpornejsi, nejneochotnejsi a nejzpruzenejsi, jakou jsme zatim na ceste zazili. Pres den tam je slecna, ktera je v pohode, ale nocni sichtu tvori parta tri pubertaku k placi ci zlosti.
A navic v tom hostalu maji extremne kluzke schody. Ano, pisu o tom proto, ze jsem z nich sletel a pekne si narazil loket. Hraje vsemi barvami jeste ted. Ale vsechno zle je k necemu dobre - resili jsme prave problem, co udelame se strasne hnusnym vinem, ktere jsem to odpoledne koupil. Psali, ze je to jako burgundske, ale byl to sladky hnus. V Peru se mi ale zatim nic jineho koupit nepodarilo, takze jsem se ani prilis nedivil. Vic nez poloplna flaska (rezali jsme to cocacolou, aby se to dalo pit) sletela se mnou a na rozdil ode me neprezila.
A jedna kulinarska tecka na zaver: vedeli jste, ze Arequipa je mestem oliv? A vybornych, podle meho nadsene-laickeho nazoru srovnatelnych s reckymi a nesrovnatelne lepsich, nez jsou ty spanelske. Nasel jsem zajimavou praci popisujici pestovani oliv v Peru, ale je to ve spanelstine...
A jedna transportni douska: z Arequipy jsme jeli nocnim busem do Cuzka. A v nem jsme potkali Jörga, Nemce, majitele cestovky v Cuzku. Zajimavej typek, zije tu uz asi 8 let a byl vyborny zdroj informaci. Pry ze je Cuzco nejrasistictejsim peruanskym mestem. Navic jsme byli svedky nehody taxiku, ktery narval do kamionu pred sebou (tesne pred nasim autobusem). Bez Nemce by lidi z taxiku dopadli hur - zena v 7. mesici by asi ze zimy a soku potratila a chlap by prisel o ruku, kterou mel jen zlomenou. Lidi se vyhrnuli z autobusu ven, ale byli dobri tak leda k drzeni baterky a posleze k odhozeni prazdneho havarovaneho auta do prikopu. Okamzite zacala jezdit auta a autobusy, ze by nekdo zastavil, aby ty chudaky vzal do nemocnice, to ani nahodou. Tak Jörg temer nasilim primel majitele dodavky-Mercedesu, aby ranene nalozil a odvezl. Pak vypravel, jak jeho polske kamarady, kteri spadli s autem a ze 16 prezili 4, Peruanci pred poskytnutim prvni pomoci nejdriv dukladne okradli. Lidi jsou ruzni.
Narozeniny
Ano, jsme zpatky v Cuzku, trochu nachlazeni, ale stalo to za to.
Prosim, piste Evicce blahoprani k narozeninam (5.8.), ti kdo nepsali. Nejlip sms na muj nebo i jeji telefon. Byli jsme mimo signal od 4. do 10.8. a sms nedosly ani od tech, kdo mozna psali... Piste tedy, klidne znova.
Dekuju! :-)
h.
Prosim, piste Evicce blahoprani k narozeninam (5.8.), ti kdo nepsali. Nejlip sms na muj nebo i jeji telefon. Byli jsme mimo signal od 4. do 10.8. a sms nedosly ani od tech, kdo mozna psali... Piste tedy, klidne znova.
Dekuju! :-)
h.
4. srpna 2008
Konecne ke Q'eros!!!
Mozna jste si rikali, proc se jmenujeme Expedice Q'eros, kdyz se flakame po Bolivii a Chile. Dnes konecne vyrazime na trek k indianskemu kmeni Q'eros. Bude to drina, slapat po svych, ale nebojime se a mame namazano pod koleny. Za par hodin vyrazime mimo civilizaci, takze se asi tyden neozveme. Drzte nam palce!
1. srpna 2008
Chile
Puvodne jsme to neplanovali, ale kdyz nam nevysel vylet z Paraguaye do Argentiny (nemeli jsme stavu), rekli jsme si, ze si zkratime cestu z Bolivie do Peru pres severni cip Chile. O peripetiich na hranicich jsem se uz rozhorcoval posledne, takze vam ted muzu priblizit atmosferu chilskeho narodniho parku Lauca. Je to krasne misto, jemuz dominuje sopka Parinacota (6.342 m n. m.).
My jsme zamirili do stejnojmenne vesnice asi 5 km od hlavni silnice vedouci z La Pazu do Ariky. Uz po ceste jsme potkali asi 4 viskace (v originale vizcacha - to jsou takovi ti roztomili kralici, ktere najdete ve fotogalerii), ktere nam slibovali uz pri tour na Salar de Uyuni, ale zadnou jsme tam nevideli - vlastne jen jednu a to potme. Podle spravce parku Lauca, ktereho jsme se na nedostatek viskaci v Bolivii a jejich prebytek v Chile ptali, Bolivijci viskace lovi a pojidaji, coz v civilizovanem Chile nikoho ani nenapadne. No ale to je podobne, jako by cesky zednik tvrdil, ze jeho ukrajinsky kolega pracujici na vedlejsi stavbe klade cihly hur nez on, tak si to preberte sami.
Ve vesnicce zije asi 20 lidi, kteri se vesmes zivi zemedelstvim a turismem. Byli jsme asi jedini, kdo do vesnice prisel s batohy a po svych, jinak vsichni gringove jezdi autobusy nebo dzipy. Vyfoti, nakoupi suvenyry a zase odjedou. To bylo neco na nas, a proto jsme v Parinacote zustali den a pul. Prochazky po okoli byly kouzelne, za vsechny treba scenka s mazlici se lamou. Ale taky uzasne hory, zvirata, rostliny a vubec vsechno.
Na odjezdu jsme jeste diky opravdu nebyvale a pro nas tezko uveritelne ochote zamestnance parku zhledli jeste misto Las Cuevas a vykoupali se v mistnich termalnich pramenech.
Pak jsme stopli autobus do Ariky - behem 4 hodin a asi 150 km jsme klesli z vysky 4500 m n. m. az na hladinu Pacifiku. Jet obracene obnasi asi poradnou vyskovou nemoc, coz dosvedcuji napriklad kamaradi, kteri zde byli na konci roku 2007. Link zde.
Nejsevernejsi mesto Chile lezi jen 20 km od hranic s Peru. Vsak se o nej taky Chile pretahovalo s Peru i s Bolivii. Mistni plaz je plna musli (a odpadku). Po bolivijske laci se nam Chile zdalo predrahe, a tak jsme uz druhy den v poledne odjeli Chevroletem z roku 1982 do Tacny v Peru a odtud hned do Arequipy. Papa priste.
My jsme zamirili do stejnojmenne vesnice asi 5 km od hlavni silnice vedouci z La Pazu do Ariky. Uz po ceste jsme potkali asi 4 viskace (v originale vizcacha - to jsou takovi ti roztomili kralici, ktere najdete ve fotogalerii), ktere nam slibovali uz pri tour na Salar de Uyuni, ale zadnou jsme tam nevideli - vlastne jen jednu a to potme. Podle spravce parku Lauca, ktereho jsme se na nedostatek viskaci v Bolivii a jejich prebytek v Chile ptali, Bolivijci viskace lovi a pojidaji, coz v civilizovanem Chile nikoho ani nenapadne. No ale to je podobne, jako by cesky zednik tvrdil, ze jeho ukrajinsky kolega pracujici na vedlejsi stavbe klade cihly hur nez on, tak si to preberte sami.
Ve vesnicce zije asi 20 lidi, kteri se vesmes zivi zemedelstvim a turismem. Byli jsme asi jedini, kdo do vesnice prisel s batohy a po svych, jinak vsichni gringove jezdi autobusy nebo dzipy. Vyfoti, nakoupi suvenyry a zase odjedou. To bylo neco na nas, a proto jsme v Parinacote zustali den a pul. Prochazky po okoli byly kouzelne, za vsechny treba scenka s mazlici se lamou. Ale taky uzasne hory, zvirata, rostliny a vubec vsechno.
Na odjezdu jsme jeste diky opravdu nebyvale a pro nas tezko uveritelne ochote zamestnance parku zhledli jeste misto Las Cuevas a vykoupali se v mistnich termalnich pramenech.
Pak jsme stopli autobus do Ariky - behem 4 hodin a asi 150 km jsme klesli z vysky 4500 m n. m. az na hladinu Pacifiku. Jet obracene obnasi asi poradnou vyskovou nemoc, coz dosvedcuji napriklad kamaradi, kteri zde byli na konci roku 2007. Link zde.
Nejsevernejsi mesto Chile lezi jen 20 km od hranic s Peru. Vsak se o nej taky Chile pretahovalo s Peru i s Bolivii. Mistni plaz je plna musli (a odpadku). Po bolivijske laci se nam Chile zdalo predrahe, a tak jsme uz druhy den v poledne odjeli Chevroletem z roku 1982 do Tacny v Peru a odtud hned do Arequipy. Papa priste.
Vykrik do (ze) tmy
¡Hola hola!
Cte nas nekdo? Vkladejte komentare, drazi, at mame feedback... :-)
Tesime se.
Aktualni info: prave jsme prijeli do Cuzka, nasledovat budou opet pravidelne clanky v chronologickem poradku, tak, jak jste si na ne uz doufam zvykli ;-)
Ahoj do CR i okolniho sveta.
e&h
Cte nas nekdo? Vkladejte komentare, drazi, at mame feedback... :-)
Tesime se.
Aktualni info: prave jsme prijeli do Cuzka, nasledovat budou opet pravidelne clanky v chronologickem poradku, tak, jak jste si na ne uz doufam zvykli ;-)
Ahoj do CR i okolniho sveta.
e&h
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
