Chilsti celnici - pekni previti!!!

za podtitul jsem vymyslel toto: Chteli jsme vam dovezt darky z Bolivie, ale bohuzel jsme jeli pres chilske hranice...

Z La Pazu jsme vyrazili do Peru - i kdyz odbockou pres chilsky Narodni park Lauca. Krasne hory, plno zvirat, to musime videt, rikali jsme si.
Autobus odjizdel v 6.15. No nebyli bychom to my, aby spolecnost nedelala po ceste milion zastavek ve snaze sehnat co nejvice platicich cestujicich - jedno jestli na sedadlo, nebo do ulicky. Takze jsme k bolivijsko-chilske hranici dorazili az pred polednem. Problem nastal na chilske strane - vsechny batohy a zavazadla projizdela rentgenem, do zeme nesmi ovoce, zelenina, maso, mleko a vyrobky z nich. Takze jsme s nechuti tlacili do sebe jabko, mandarinku a sendvic s kuretem. A stejne nas pricinlivi celnici (nebo spis unudeni zakomplexovani na normy dbajici blbouni nejapni) nenechali. V Eviccine batohu nasli korale vyrobene ze seminek tropickych rostlin. A ze to nesmi byt, ze by v tom mohli byt cervi, kteri by mohli roznest po te cistotne zemi s nacistickym a pinochetovskym dedictvim nakazu. Ten celnik, ktery nam korale zabavil, musel byt Pinochetuv vnuk. Hadali jsme se s nim asi 30 minut, protoze maji v regulich napsano, ze se zakaz nevztahuje na darky, on ale nevidel darky, ale seminka. Puvodne jsme se chteli vratit zpet do Bolivie, ale pak jsme to prekousli. Pachut z ignorantskych celniku nam ale zustala. Marne jsme argumentovali tim, ze darky zustanou zabalene v batohu a v Chile budeme maximalne 3 dny.
Odskodnenim nam byl Narodni park Lauca, ale o tom az priste...

La Paz

Jak napsal kamarad Jaro Kosuth, La Paz je mraveniste obracene naruby. Fakt - leze po kopcich a v nem plno lidi, kazdy si jde za svym a kazdy se snazi mit se dobre. Je to uzasne pestre mesto, i kdyz zatim jedine, ve kterem se nam obema v rozmezi asi 5 sekund podarilo slapnout kazdemu do jineho psiho (doufam) hovinka.
Byli jsme v La Pazu 2 dny a za tu dobu jsme ho pochopitelne moc neprosli. Ale to, co jsme videli, nam stacilo - v dobrem.

FOTKY!!!

Ano, konecne muzete kouknout na nase fotky. Dostali jsme se totiz do civilizace (Arequipa, Peru), kde maji na pocitaci nainstalovanou Picassu2. V La Pazu jsem se pokousel tento program pro spravu fotek nainstalovat, ale pocitac spadl :-)
Takze koukejte zde: http://picasaweb.google.es/honza.smikmator/ExpediceQeros
Je to zatim bez poznamek, takze jestli se o fotkach chcete dozvedet vic, tak a) ctete tento blog, b) googlujte nebo c) proste se zatim kochejte a pockejte, az se vratime... :-)

Salar de Uyuni

Narozdil od Uyuni, ktere si navstevu nezaslouzi (napriklad v turisticke restauraci jsme na polevku cekali 45 minut a pak nam donesli 2 talire polivky z pytliku za cenu, za jakou bychom v jinem meste na trznici dostali 6 taliru vyborne huste polivky - a jeste blbe koukali, kdyz nas to dopalilo), tedy narozdil od mesta, po kterem se jmenuje, je Salar de Uyuni kouzelne. A to navzdory poctu turistu, ktery plni cca 50-100 jeepu denne. A ty se potkavaji ve stejny cas na stejnych mistech... Zajimave, mohly by treba vyrazit kazdy v jinou dobu a bylo by.
My jsme jeli s cestovkou Excursiones Lipez. Nebrat!!! Tridenni vylet asi za $90 byl prijemny, ale zasluhu na tom nemela cestovka, ale najaty ridic, kuchar a pruvodce v 1 osobe - Tito Sanchez. Vybornej prijemnej typek.
Krome nas jel v dzipu francouzsky parecek ve strednich letech a 2 studenti, kteri studovali v Lime na univerzite a udelali si vylet po okoli - Nemec a straaaaaaaasne ukecana Francouzka. Tridenni existence s ukecanou osobou v jednom aute dokaze rozjet celkem slusnou ponorku... :-) Myslim, ze i Carmen a Raúl - ten prijemny francouzsky parek - ji na konci zajezdu mel uz dost.
Prvni den zacal pozdeji, pry kvuli tomu, ze dojela pozde cisterna s naftou, kterou potrebovaly vsechny dzipy. Museli jsme take rvat na majitele cestovky, ze ktereho se vyklubal pekny vychcanek - slibil, ze nam zarezervuje listky do autobusu na den, ktery se vratime ze Salar, abychom nemuseli do hotelu a pekne v noci se dostat do La Pazu. Nicmene rano jsme se v autobusove kancelari dozvedeli, ze cestovka zadnou rezervaci neudelala a ze na stredu je vyprodano. Supr. Nakonec boss cestovky problem vyresil - nasel jeste jednu spolecnost, ktera ve stredu do La Pazu jezdi. Predtim nam ovsem vyhrozoval: "Jestli nechcete, nemusite jezdit, v hotelech mam dost turistu, kteri radi pojedou misto vas." A dodal: "Nemam rad turisty, kteri delaji problemy!" Samozrejme, kdyz jsme si zajezd den predtim rezervovali a kupovali, usmival se jak slunicko na hnoji a rezervaci listku na bus nam slibil. "Jasne, zadny problem." Ale uz jsme si zvykli na to, ze mistni, kdyz vidi bankovku, slibi ochotne vsechno, vcetne pozlacene protezy vlastni babicky. Nakonec tedy vsechno dobre dopadlo a mohli jsme vyjet.
Program prvniho dne maji asi vsechny cestovky z Uyuni +/- stejny: navsteva Salaru. Nasi mladi pratele stravili den focenim v ruznych priblblych polohach, coz museli odnekud odkoukat, protoze se tak fotili uplne vsichni: skoky pres kozu, stoj na jedne noze, foceni z leze. Fakt by me zajimalo, kde na tom vsichni byli - dalsi dukaz zhoubne turisticke uniformnosti.
Vecer jsme spali v baraku postavenem ze soli, aspon ze zachod byl keramicky :-)
Druhy den (nasi mladi pratele delali bordel do pulnoci, takze jsme je museli v 6.30 budit, i kdyz budicek byl v 6.00) jsme opustili Salar a jeli jsme na jih - do zeme jezer a sopecne cinnosti. Krasa (viz FOTKY) - kouknete na ne samostatne, vkladani do blogu hrozne dlouho trva. Plamenaci, voda ruznych barev (treba ta cervena voda je Laguna Colorada, barvu jezeru davaji mikroorganismy), nadherne hory, jen ta zima a vitr. Ale to na fotkach neuvidite. Vecer jsme dojeli do hromadne ubytovny - zase nejmin 50 dzipu a zase zadna rezervace na nocleh ze strany cestovky. Nakonec se misto naslo, opet zima a nepohodli, ale krasna priroda (viz zapady slunce ve fotkach).
Posledni den (budicek v 5, nasi mladi pratele tentokrat bordel nedelali, ale stejne jim vstavani trvalo asi 30 minut) uz byla jen ranni navsteva zeleneho jezera (Laguna Verde), ktere je ovsem zelene pouze odpoledne. Hmm, na pohledech to vypada krasne, my jsme z povinnosti udelali 2-3 fotky a zalezli do auta, abychom nezmrzli. Do termalu - dalsi zastavky na trase, jsme nevlezli, protoze mely 35 stupnu a okolni vzduch tak 2. Tento zpusob leta zda se mi ponekud nestastny. :-D
Nasledovala uz jen 300km cesta zpet. Priroda krasna, obed (v cene zajezdu) mizerny.
V Uyuni jsme presedli na nocni autobus a hura do La Pazu. Bohuzel nas na ceste zastihla stavka a zatarasena silnice, takze jsme si pul hodinky postali a pak to nasi ridici nejak objeli - slava jim, uz to vypadalo, ze budeme cekat do rana, az se stavkujici vyspi. Rano nas zastihlo v La Pazu...

Uyuni - bordel v pousti

douska na uvod: Rozhodl jsem se nedatovat vice prispevky zpetne. Je to a) matouci, b) slozitejsi a c) ciste jen pro nasi orientaci - Vam jako ctenarum to muze byt uplne jedno, kdy jsme kde byli... :-) Od ted tedy budou data odpovidat tomu, jak prispevky do blogu pisu.

Salar de Uyuni - dalsi velky cil vsech cestovatelu po Bolivii, a take nas. Nejvetsi solna plocha na svete aspiruje na umisteni mezi 7 prirodnimi divy sveta - vice viz zde. Tedy, ja bych pro tento prirodni ukaz nehlasoval, protoze to nahrava jen majitelum cestovek, kteri si hrde logo "1 ze 7 prirodnich divu sveta" daji do svych propagacnich materialu a budou na zaklade toho moct znasobit ceny za tours na tento krasny, ale preturistovany kousek zeme. Jinak nez s cestovkou se sem totiz bezny "budget tourist" nedostane.
Ale o Salar de Uyuni jsem chtel napsat vlastne az v dalsim prispevku. Prvni dojem, ktery na prijizdejiciho (z jakehokoli smeru) udela vychozi bod pro vylety na Salar, tedy mestecko Uyuni, je hromada odpadku, igelitovych pytliku, petflasek a dalsiho bordelu (slusneji se to pojmenovat neda). Desetitisicove Uyuni se da nazyvat mestem snad jen proto, ze v zadne vesnici neni tolik hotelu a cestovnich kancelari. Jinak zde je mala trznice, poulicni prodejci textilu (pripominajici vietnamskou trznici), par smenaren, turistickych restauraci (pizza, hamburgr) a tim to tak asi hasne. Odvaznejsim se daji doporucit stanky prodavajici hamburgry primo na ulici - cerstve a dobre (= nebyl prujem) :-)
Kdo chce videt Salar, musi se pro jeden z hotelu a jednu z cestovek rozhodnout. A o tom priste...

douska na zaver: Ano, vsimam si, ze muj styl podivuhodne parchantí do jazyka blizkeho cestovnim pruvodcum (viz jiz zminovana "Bible vsech sracu Lonely Planet"). Je to tim, ze posledni mesic temer uz nic jineho nectu. Jedine dve knihy, ktere jsme si vzali mimo Lonely Planet Bolivia a Peru, jsou Dejiny Peru a Bolivie a Bivoj besobijce od oblibeneho Duro Cervenaka. Tak proto...

Potosí - bolivijska Ostrava

Ze Sucre jsme v patek 18.7. prejeli do slavneho mesta Potosí. Proc slavneho? Jistou dobu to bylo nejvetsi mesto na svete. Vdeci za to hore Cerro Rico, ve ktere bylo v roce 1544 nalezeno dosud nevycerpane(!) bohatstvi stribra, cinu, zinku a dalsich kovu. Pro spanelske conquistadory to bylo jako najit El Dorado a kdyz nahodou lod se zasilkou stribra kvuli pocasi nebo piratum nedorazila, byla to pro spanelskou ekonomiku rana do vazu.


Na prace v dolech vyuzivali Spanele jednak Indiany a jednak africke cernochy. V prvni "zasilce" jich do tehdejsiho mistokralovstvi dovezli 20, ale kdyz se ve tvrdych 12hodinovych sichtach osvedcili, vozili jich cim dal vic. Odhaduje se, ze od zacatku tezby zahynulo v dolech Cerro Rico na 8 milionu horniku.


V Potosí je krome dolu taky 80 kostelu a taky jeden z nejlepsich bolivijskych fotbalovych klubu - Real Potosí. Proto jsem si opet lacine vypujcil srovnani s Ostravou. I kdyz to trosku pokulhava - Ostrava nelezi v nadmorske vysce 4000 metru nad morem...


Diky dolum v hore Cerro Rico, ktera tvori dominantu mesta a v noci je dokonce osvetlena, je ve meste nizka nezamestnanost.


Navstevu dolu jsme si nemohli nechat ujit. A stala za to - neni to pro slabe povahy ani astmatiky - no vsak jsem si tam uzil svoje. Ale jako potomek speleologa... To by byla ostuda. Cestovka nas navlikla do munduru, privezla do hornickeho obchodu, abychom hornikum koupili dynamit a sodovku, a hura dolu do dolu. Zadne farani - vsechno po svych.

Usmev pred vstupem

Zazitek z dolu se tezko popisuje slovy - zustava obdiv k lidskemu organismu horniku, kteri v prasnem a plynatem prostredi, kde je nekdy teplota 54 stupnu, dokazi nejen prezit, ale i pracovat. Hodil jsem si tam na zkousku parkrat lopatou a stacilo. Hlavne pruchody mezi jednotlivymi patry byly hodne fyzicky narocne, chvili jsem myslel, ze tam zustanu. Ale nebyl jsem sam. Na konci "prochazky" po dolech nam ukazali i cvicnou detonaci a dali podrzet naloz s horicim doutnakem - adrenalin az na pudu ;-)

Dynamit, dynami, udela bum!

Citim, ze se mi nepodarilo vyjadrit svuj dojem z tezkeho udelu horniku. Lip to udelal brazilsky fotograf Sebastiao Salgado ve svem cyklu The Workers. Tedy myslim, ze v dolech v Potosí nebyl, ale kdyby byl, fotil by jako o zivot. Drina, kterou nemohou nahradit stroje, tisice lidi prichazejici hledat v dolech stesti a potom obzivu (podobne jako za dob zlate horecky si hornik, ktery najde stribrnou zilu, muze vydelat pekny balik). Hornici kazde rano pred vstupem do dolu obetuji Pachamame - bohyni zeme, a dablovi, kteremu rikaji familiarne "Strycek". Berou to zodpovedne - koka, cigarety a 96% alkohol, to vse dopravaji vydatne jak bohum, tak sobe. Pak tvrde pracuji 8 hodin, a to 6 dni v tydnu. Za den maji novacci (do 5 let sluzby) 30 bolivianu, sluzebne starsi uz jedou na podily. V soucasne dobe pracuje v dolech v Cerro Rico asi 14.000 horniku. Z umrtnosti (za letosni rok asi 40 lidi) si delaji legraci, pracuji s vedomim hroziciho zavalu, vybuchu plynu a dalsich nebezpeci. Proto jsou tak povercivi, ale ti starsi se v kopci pripominajicim emental vyznaji jako doma v obyvaku.

Hornik tvrdy chleba ma

Neco takoveho v Evrope nezazijete - jednak tam zadne takove doly nejsou, a i kdyby byly, nepustili by vas tam.

Chces si me vyfotit? Zaplat!!!

Abychom se porad nepoflakovali po mestech, nasli jsme v okoli Sucre takovy prijemny trek - do Cordillera de los Frailes (tedy neco jako "Pohori mnichu". Cesta na terminal colectivem (minibusem, ktery zastavuje celkem kdekoli, kde si mavnete) byla jeste celkem prijemna. To, ze cestujeme za pokraj civilizace (tehdy jsme meli na jazyku spise spojeni prdel sveta), nam doslo pri nastupu do autobusku smerem ke kostelu v Chataquile.

Tricitku cestujicich tvorili indiani, kteri mydlo videli naposledy na vanoce (to neni predsudek ani rasismus, ale ten smrad se dal opravdu krajet) a dva gringove - tedy my dva. Navic jsme si poprve zkusili komfort cestovani na stojaka, protoze mista na sezeni uz byla rozebrana. Nakonec nas v ulicce polostalo, polosedelo asi 10. Krome chvile silnicni kontroly, kdy se na pokyn jednoho cestujiciho vsichni stojaci skrcili do hlubin ulicky. Policajt nakukoval dovnitr skrze hbite zatazene zaclonky a podle me nas musel videt, takze bud mavnul rukou, anebo (a to spis) ho upokojil nejaky mensi uplatecek.

Prave kdyz jsem si rikal, ze se ze smesi prachu, potu, smradu a domorodych chrchlancu zblaznim, autobus zastavil a byli jsme na miste. Cesta od kostelika Chataquile do Chaunacy vedla z kopecka, takze pohoda, i kdyz s batohem ve 3.500 metrech nad morem se jde o neco... hmm, rozvazneji nez po Beskydech nebo Sumave.

Cesta z Chataquile do Chaunacy

Pred Chaunacou jsme "uplne nahodou" potkali pana, ktery prisel chvilku pred nami a vypadal, ze odpociva. Hehe, neodpocival, prisel si pro nasich 20 bolivianu za vstup do vesnicky. No ale pry penize pouziji na jeji rozvoj, tak nest. Jen jsme zadoufali, ze jsme nezasponzorovali mistniho starostu.


Protoze v Bibli vsech sracu, tedy pruvodci Lonely Planetu (za termin dekuji Milene Holcove a jeji knize I mesta maji vsi), stalo, ze za tri hodinky chuze dojdeme do dalsi vesnicky Maragua lezici ve stejnojmennem krateru, vyrazili jsme v pul ctvrte na dalsi etapu. Krasne hory, ricka, prasna, ale rovna silnice, no idylka. Az na to, ze se z trihodinove prochazky stal vice nez ctyrhodinovy pochod. Reknete si: pohoda, v cervenci se stmiva az po 21.00. Jenomze na jizni polokouli ne, takze jsme posledni hodinku slapali pekne potme, stridave dekujic andskym bohum za nebe bez mracku a mesic den pred uplnkem a proklinajic zatrachtilou cestovatelskou knizku.


Nakonec jsme dorazili do vesnicky Maragua, kde nas ubytovali do luxusni chatky s dvema krby, loznici, koupelnou. Skoda jen, ze nesla elektrina (takze ani tepla voda) a v krbu zadne drevo. Ale stejne jsme byli tak utahani, ze jsme se ani moc nehadali o tech 65 bolivianu za osobu. Pry ty penize jdou take ve prospech vesnice...

Vesnicka Maragua

Druhy den rano nas z luxusniho ubytovani vyhodili jeste pred 9. Luxusni ubytovani bohuzel jasne naznacilo, ze mistni vesnicane jsou uz dostatecne zkazeni gringovskym turismem, kdy se domorodci snazi ze vseho vytriskat aspon nejaky uzitek (rozumej penize). Kdyz jsme se v obchode ptali, jestli by nam zeny neukazaly mistni tradicni a vyhlasene vysivky, delaly, jako ze nam nerozumeji. A nez se uracili, byli jsme uz tak 2 km za dedinou. Dalsim prikladem mistni pohostinne povahy byla pani, ktera chtela zaplatit za to, ze nam ukaze sve pletene vyrobky. Tak to uz jsem se nasral a zeptal se ji, komu mame platit za to, ze se muzeme divat na zdejsi krasne hory. Nakonec nam svoje pleteni ukazala zadarmo, ale fotit, to ne, hned tu byla natazena ruka a univerzalni veta: ¡Págame! (Zaplat mi!). To se opakovalo nekolikrat - desetileta holcicka, tricetileta zena i ctyricetilety zemedelec. To jsme nehodlali podporovat, takze bohuzel nemame zadne fotky mistnich obyvatel. Tak jsme se aspon zertovne fotili sami...

Pichlave kakani...

Cesta nas vyvedla z krateru Maragua (podle jedineho mistniho, se kterym byla jakz takz rec, vzniklo jmeno z Mar Agua - morska voda - ktera krater puvodne vyplnovala). Do kopce, z kopce, kolem vodopadu, a nakonec do vesnicky Quila Quila, odkud jsme za dve hodiny dojeli dzipem do Sucre. Vezl nas mistni telocvikar, v pohode clovek, ktery nam vysvetlil vetsinu otazniku, ktere jsme na dosavadni ceste nasbirali. Treba kdo jsou mennonite, ktere jsme potkavali v Santa Cruz, co bude znamenat referendum 10. srpna, a tak dale.

Sucre jak Brno

No to jsme se zas dlouho neozvali... Materialu mame tak na 10 prispevku, ale casu malo. Dekujeme nasim ctenarum za trpezlivost... :-)
Tedy Sucre. Pekne mesto se zatim nejvetsi koncentraci zebraku a cisticu bot je jednim ze 2 hlavnich bolivijskych mest - respektive tim prvnim, protoze tady zacalo v roce 1809 osamostatnovani Latinske Ameriky. Rozjel to clovek, po kterem se zeme dodnes jmenuje, tedy Simon Bolivar (Republika Bolivie se dokonce puvodne jmenovala Republika Bolivar). Mno, ted se tu po mocnem libertadorovi jmenuje treba autobusova dopravni spolecnost nebo praci prasek...
Po obcanske valce s La Pazem bylo Sucre zbaveno pravomoci (1898) a zustalo sidlem pouze vrcholnych soudnich instituci. Proto ta paralela s Brnem.
Vsem, kteri se dostanou do Sucre, doporucujeme Hostal Pachamama na tride Avenida Arce kousek od centra. Zatim jednoznacne nejlepsi ubytovani za 35 bolivianu (= cca 75 Kc) na osobu a noc. Prosili nas, abychom je doporucili kamaradum, tak to delame. ;-)
Historicke informace cerpam z navstevy Casa de la Libertad (Dum svobody), domu, kde byla vyhlasena nezavislost Bolivie (mimochodem to opravdu byla prvni zeme, ktere se osvobozovaci proces na uzemi Latinske Ameriky povedl, takze jsou tu na to poradne hrdi).

Santa Cruz, jezuitske misie a bus cama

Prvni seznameni s nejlidnatejsim bolivijskym mestem (1,5 milionu obyvatel) bylo nocni, malo vlidne (viz predchozi zaznam). To druhe uz bylo prijemnejsi - nasli jsme ubytovani, ktere tolik nesmrdelo a bylo levnejsi - 60 Bolivianu (= 120 Kc), a objevili pohodove hlavni namesti, ktere se mi libilo uz jen podle jmena - namesti 24. zari. Ti, kteri vedi, kdy mam narozeniny, uz vedi, tem ostatnim to prave doslo ;-)
Z mesta jsme toho v podstate neprosli moc, samotne namesti je divadlem, na ktere se da koukat cely den (treba z balkonu trosku intacke kavarny Lorca). Cistici bot se predhaneji, kdo ulovi vic klientu (my jsme nastesti diky prijemnemu letnimu pocasi chodili v sandalech), po chodniccich mezi palmami pendluji prodavaci kafe s voziky, mistni parecky si tu davaji dostavenicka - no idylka. Presto jsme se v novinach docetli, ze mistni zlodeji ukradnou denne 200 mobilnich telefonu. Nas nic takoveho zatim nepotkalo.
I v Cesku se daji zachytit signaly o autonomistickych tendencich provincie Santa Cruz na Moralesove Bolivii. Ty se koneckoncu objevuji i v dalsich bolivijskych provinciich. Kazdodenni praxe vypada tak, ze na namesti prijede kamion plny skandujicich a rachejtle poustejicich rvounu provolavajicich autonomisticka hesla. Provincii se je malo co divit, jako nize polozena je bohatsi na jidlo a nejake nerostne zdroje by se take nasly (nekolik set kilometru jizne jsou loziska ropy, ktera uspokojuji celou zemi). Takze se "Cruceños" - tak se mistni obyvatele oznacuji - nelibi, ze dotuji chudsi horske provincie. Spis je to ale souboj pro- a protiautonomisticke propagandy. Cim hlasitejsi, tim lepsi.
Klidneji bylo na venkove - po rade slovenskych kamaradu Evky a Jara (jejich hodne zajimavy blog o osmimesicni ceste po Latinske Americe najdete zde) jsme zamirili do jezuitskych kolonii na severovychod od Santa Cruz. Ctyri hodiny cesty v mikrobuse se povazuji za malou vzdalenost. Tato cesta byla plna hledani a nenachazeni, presto stala za to. Zaprve jsme nenasli ceske majitele ubytovani Posady Pinto, protoze jsou prave doma ve stredni Evrope. Dalsi den jsme hledali vodopady, ktere jsme minuli skutecne jen o fous. Nasli jsme jen prejeteho lenochoda, spoustu krav, koni, planych pomerancovniku a uzasne motocyklove taxikare. Taky jsme si v mistni vyhlasene restauraci dali stejk tuhy jako podrazka. Ale klady prevazily jednoznacne. Mistni dreveny kostel postaveny v polovine 18. stoleti je krasny, protoze uplne jiny nez kdekoli jinde na svete. Dlouhou a pomerne nizkou klenbu podepiraji drevene sloupy, zvonice venkovni se schodistem z jednoho kusu dreva. Bohuzel pro vas dnes nemam fotky, protoze fotak je v hostalu, taky se se zdejsimi pripojenimi nacitaji straaaasne dlouho, ale pokusim se polepsit.
Den po navratu do Santa Cruz jsme se rozhodli nepodlehnout turistickemu lakadlu numero uno, totiz mistu, kde byl popraven Ernesto Che Guevara de la Serna, a nocnim autobusem jsme prejeli do jednoho ze dvou hlavnich mest Bolivie Sucre.
Tedy k tomu nocnimu autobusu, to je taky neco, co normalne nezazijete. Koupili jsme si listek na "bus cama" - postelovy autobus (prekrtili jsme ho na Bus-cemi), a po lonskych zkusenostech z Peru, kde jsme si takovy luxus nemohli dovolit, jsme cekali, ze to bude dvoupatrovy neoplan. Autobus vypadal uplne stejne jako ostatni, jen sedadel tam bylo min. Po zachodu ani vidu, ani slechu (a nastesti ani cichu). Nakonec to bylo v pohode, zase jsme nekde jeli jako 2 gringos mezi samymi domorodci. V 6 rano jsme byli na terminalu v Sucre (zadna nehoda ani porucha behem cesty, to taky z lonska nepamatujeme). A to uz je vlastne dnesni zazitek, takze to pro dnesek stacilo a teste se na pristi pohadku.

Neletejte s TAM, pokud se tam chcete dostat vcas...

Tak a jsme na miste urceni, v bolivijskem Santa Cruz (pro ty z vas, kteri sleduji pravidelne, se omlouvam, ale dopoustim se mirne manipulace - davam starsi datum, nezli je aktualni, a to z prosteho duvodu - aby postu nebylo mnoho zaraz...).
Ani 3. let s brazilskou spolecnosti TAM Linhas Aereas nebyl bez zpozdeni. Poporadku - to prvni zpozdeni bylo v Madridu a bylo pouze hodinove, cili sranda oproti vecem pristim. Druhe zpozdeni ze Sao Paola nabralo 4 hodiny, duvodem bylo spatne pocasi. Nojo, troska mlhy a letiste zavira. OK, ale vzhledem k tomu, ze jsme uz pred zpozdenim cekali od priletu na letisti asi 12 hodin, nepotesilo nas to.
Treti zpozdeni z Asuncionu do Santa Cruz bylo oproti planu asi 5 1/2 hodiny, misto v 18.00 jsme odlitali kolem 23.30. No ano, tou dobou uz ceska rannejsi ptacata vstala. Duvod - spatne pocasi v Montevideu, odkud nase letadlo priletalo. Nastesti si aerolinie uvedomovaly svuj podil na zpozdeni a v letistni hale zasobovaly chlebicky, kavou, colou a spol. akorat mohly prihodit pivo a whisky, na coz jsme si museli pockat az do letadla, ale to uz jsme byli z cekani tak utahani, ze jsme ani nemeli chut...
Dalsi orisek byl, ze jsme do Santa Cruz prileteli asi ve 2 v noci. Plus odbavovaci zdrzovacka, celnici, razitka, rentgen, takze jsme vylezli az v 2.45. Bez zajisteneho hotelu, samozrejme. No nastesti se nam podarilo odchytnout pani z TAM Airlines a donutili jsme ji, aby nam sehnala hotel. A jeste nam zaplatila taxika (hotel bohuzel ne). Prekvapilo nas, ze ostatni zoufalci zpozdeni pasazeri uz byli tak rezignovani, ze se ani moc nehadali a poslusne cekali na letadlo do Cochabamby, ktere puvodne melo navazovat, ale kvuli zpozdeni chytli let az v 7 rano. A to prosim bez hotelu.
Doufam, ze tyto me kacirske radky nezpusobi, ze se z Latinske Ameriky uz nevratime... :-) U TAM je totiz mozne vsechno a spatne pocasi je univerzalni vymluva.

Dojmy z Asuncionu

Asuncion - paraguayske hlavni mesto - je takove klasicke latinoamericke, trochu ospale mestecko. Mluvime o centru, dal jsme za ty dva dny naseho pobytu nedosli. Z letadla to vypadalo rozhodne vetsi, i kdyz okraje zdobila policka a pouze prasne cesty. Ale oproti treba Lime je tady vetsi klid i levneji. Akorat mistni mena - Guarani (coz je take nazev mistniho indianskeho kmene a jeho jazyka, ktery je vedle spanelstiny druhou oficialni reci Paraguaye) - je srandovni. Obed v levnem comedoru tu stoji cca 20.000-30.000, noc v hotelu asi 120.000 a 20km cesta taxikem asi 80.000. Za 1US$ tu dostanete 4.000 GS. Vsude se tu pije Yerba Mate, potiz je v tom, ze kazdy tu ma vlastni bandasku, a proto se temer nikde (krome na ulici, na coz jsme zatim nemeli odvahu, protoze vodu nabiraji i z kanalu) neda koupit. Na obrazku prodavacka mate na mistnim trzisti na Plaza de los Heroes.

Jeste dneska (pro vas Evropany uz to bude po pulnoci) se chystame odletet do Bolivie, mezi moskyty. Hura!!!

E: Hmmm, smikmak rika,typicke latinoamericke mestecko, no ja si myslim, ze je to nechutna smeska kolnioalni zasle nadhery a desivych mrakodrapu,...navic se tu asi neda smlouvat.

a jen doufam, ze v bolivii nebude moc toulavych psu, rekla bych, ze moje hypertrofovana precitlivelost na pejsky se s vekem zhorsuje. jak se ti vychrtli cyrilove motaji mezi autama...no to je des bes...tak vzhuru na letiste!!!

Cesta do Paraguay

Hola, hlasime se z americkeho kontinentu. Konkretne z hotelu v Asuncionu, Paraguay. Letenka pres Sao Paolo potvrdila, ze Jihoamericane maji sverazny pristup k dodrzovani casu - v letistnim tranzitu jsme stravili 16 hodin zivota (pravda, zpozdeni bylo "pouze" 4 hodiny). Ted mame 2 dny v paraguayske metropoli a pro dnesni den asi zvolime zalehavaci taktiku - je 16.21, ale uz asi nic neuvidime. Stejne pry na Asuncion staci 1 den. Tak to je asi pro dnesek vsechno, ale dojmy budou, budou...

Naposled s diakritikou

Zítra touhle dobou budeme před příletem do Mnichova. Sbaleno, cestovní teplota přechází v cestovní horečku, asi ji budeme muset zchladit nějakým tím pivem. A hlavně, příští post už bude bez hacku a carek, protoze se nedostaneme k pocitaci s ceskou klavesnici. Takže si to jdu pěkně užít - znáte to: Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy. :-P
Slibuji, že od příště si na tomto místě nebudete pročítat výsledky mé grafomanie a egomanie, ale zuřivě reportérské črty z cesty. Hezký červenec a suché a velmi rovné cesty všem.