Santa Cruz, jezuitske misie a bus cama

Prvni seznameni s nejlidnatejsim bolivijskym mestem (1,5 milionu obyvatel) bylo nocni, malo vlidne (viz predchozi zaznam). To druhe uz bylo prijemnejsi - nasli jsme ubytovani, ktere tolik nesmrdelo a bylo levnejsi - 60 Bolivianu (= 120 Kc), a objevili pohodove hlavni namesti, ktere se mi libilo uz jen podle jmena - namesti 24. zari. Ti, kteri vedi, kdy mam narozeniny, uz vedi, tem ostatnim to prave doslo ;-)
Z mesta jsme toho v podstate neprosli moc, samotne namesti je divadlem, na ktere se da koukat cely den (treba z balkonu trosku intacke kavarny Lorca). Cistici bot se predhaneji, kdo ulovi vic klientu (my jsme nastesti diky prijemnemu letnimu pocasi chodili v sandalech), po chodniccich mezi palmami pendluji prodavaci kafe s voziky, mistni parecky si tu davaji dostavenicka - no idylka. Presto jsme se v novinach docetli, ze mistni zlodeji ukradnou denne 200 mobilnich telefonu. Nas nic takoveho zatim nepotkalo.
I v Cesku se daji zachytit signaly o autonomistickych tendencich provincie Santa Cruz na Moralesove Bolivii. Ty se koneckoncu objevuji i v dalsich bolivijskych provinciich. Kazdodenni praxe vypada tak, ze na namesti prijede kamion plny skandujicich a rachejtle poustejicich rvounu provolavajicich autonomisticka hesla. Provincii se je malo co divit, jako nize polozena je bohatsi na jidlo a nejake nerostne zdroje by se take nasly (nekolik set kilometru jizne jsou loziska ropy, ktera uspokojuji celou zemi). Takze se "Cruceños" - tak se mistni obyvatele oznacuji - nelibi, ze dotuji chudsi horske provincie. Spis je to ale souboj pro- a protiautonomisticke propagandy. Cim hlasitejsi, tim lepsi.
Klidneji bylo na venkove - po rade slovenskych kamaradu Evky a Jara (jejich hodne zajimavy blog o osmimesicni ceste po Latinske Americe najdete zde) jsme zamirili do jezuitskych kolonii na severovychod od Santa Cruz. Ctyri hodiny cesty v mikrobuse se povazuji za malou vzdalenost. Tato cesta byla plna hledani a nenachazeni, presto stala za to. Zaprve jsme nenasli ceske majitele ubytovani Posady Pinto, protoze jsou prave doma ve stredni Evrope. Dalsi den jsme hledali vodopady, ktere jsme minuli skutecne jen o fous. Nasli jsme jen prejeteho lenochoda, spoustu krav, koni, planych pomerancovniku a uzasne motocyklove taxikare. Taky jsme si v mistni vyhlasene restauraci dali stejk tuhy jako podrazka. Ale klady prevazily jednoznacne. Mistni dreveny kostel postaveny v polovine 18. stoleti je krasny, protoze uplne jiny nez kdekoli jinde na svete. Dlouhou a pomerne nizkou klenbu podepiraji drevene sloupy, zvonice venkovni se schodistem z jednoho kusu dreva. Bohuzel pro vas dnes nemam fotky, protoze fotak je v hostalu, taky se se zdejsimi pripojenimi nacitaji straaaasne dlouho, ale pokusim se polepsit.
Den po navratu do Santa Cruz jsme se rozhodli nepodlehnout turistickemu lakadlu numero uno, totiz mistu, kde byl popraven Ernesto Che Guevara de la Serna, a nocnim autobusem jsme prejeli do jednoho ze dvou hlavnich mest Bolivie Sucre.
Tedy k tomu nocnimu autobusu, to je taky neco, co normalne nezazijete. Koupili jsme si listek na "bus cama" - postelovy autobus (prekrtili jsme ho na Bus-cemi), a po lonskych zkusenostech z Peru, kde jsme si takovy luxus nemohli dovolit, jsme cekali, ze to bude dvoupatrovy neoplan. Autobus vypadal uplne stejne jako ostatni, jen sedadel tam bylo min. Po zachodu ani vidu, ani slechu (a nastesti ani cichu). Nakonec to bylo v pohode, zase jsme nekde jeli jako 2 gringos mezi samymi domorodci. V 6 rano jsme byli na terminalu v Sucre (zadna nehoda ani porucha behem cesty, to taky z lonska nepamatujeme). A to uz je vlastne dnesni zazitek, takze to pro dnesek stacilo a teste se na pristi pohadku.