Potosí - bolivijska Ostrava

Ze Sucre jsme v patek 18.7. prejeli do slavneho mesta Potosí. Proc slavneho? Jistou dobu to bylo nejvetsi mesto na svete. Vdeci za to hore Cerro Rico, ve ktere bylo v roce 1544 nalezeno dosud nevycerpane(!) bohatstvi stribra, cinu, zinku a dalsich kovu. Pro spanelske conquistadory to bylo jako najit El Dorado a kdyz nahodou lod se zasilkou stribra kvuli pocasi nebo piratum nedorazila, byla to pro spanelskou ekonomiku rana do vazu.


Na prace v dolech vyuzivali Spanele jednak Indiany a jednak africke cernochy. V prvni "zasilce" jich do tehdejsiho mistokralovstvi dovezli 20, ale kdyz se ve tvrdych 12hodinovych sichtach osvedcili, vozili jich cim dal vic. Odhaduje se, ze od zacatku tezby zahynulo v dolech Cerro Rico na 8 milionu horniku.


V Potosí je krome dolu taky 80 kostelu a taky jeden z nejlepsich bolivijskych fotbalovych klubu - Real Potosí. Proto jsem si opet lacine vypujcil srovnani s Ostravou. I kdyz to trosku pokulhava - Ostrava nelezi v nadmorske vysce 4000 metru nad morem...


Diky dolum v hore Cerro Rico, ktera tvori dominantu mesta a v noci je dokonce osvetlena, je ve meste nizka nezamestnanost.


Navstevu dolu jsme si nemohli nechat ujit. A stala za to - neni to pro slabe povahy ani astmatiky - no vsak jsem si tam uzil svoje. Ale jako potomek speleologa... To by byla ostuda. Cestovka nas navlikla do munduru, privezla do hornickeho obchodu, abychom hornikum koupili dynamit a sodovku, a hura dolu do dolu. Zadne farani - vsechno po svych.

Usmev pred vstupem

Zazitek z dolu se tezko popisuje slovy - zustava obdiv k lidskemu organismu horniku, kteri v prasnem a plynatem prostredi, kde je nekdy teplota 54 stupnu, dokazi nejen prezit, ale i pracovat. Hodil jsem si tam na zkousku parkrat lopatou a stacilo. Hlavne pruchody mezi jednotlivymi patry byly hodne fyzicky narocne, chvili jsem myslel, ze tam zustanu. Ale nebyl jsem sam. Na konci "prochazky" po dolech nam ukazali i cvicnou detonaci a dali podrzet naloz s horicim doutnakem - adrenalin az na pudu ;-)

Dynamit, dynami, udela bum!

Citim, ze se mi nepodarilo vyjadrit svuj dojem z tezkeho udelu horniku. Lip to udelal brazilsky fotograf Sebastiao Salgado ve svem cyklu The Workers. Tedy myslim, ze v dolech v Potosí nebyl, ale kdyby byl, fotil by jako o zivot. Drina, kterou nemohou nahradit stroje, tisice lidi prichazejici hledat v dolech stesti a potom obzivu (podobne jako za dob zlate horecky si hornik, ktery najde stribrnou zilu, muze vydelat pekny balik). Hornici kazde rano pred vstupem do dolu obetuji Pachamame - bohyni zeme, a dablovi, kteremu rikaji familiarne "Strycek". Berou to zodpovedne - koka, cigarety a 96% alkohol, to vse dopravaji vydatne jak bohum, tak sobe. Pak tvrde pracuji 8 hodin, a to 6 dni v tydnu. Za den maji novacci (do 5 let sluzby) 30 bolivianu, sluzebne starsi uz jedou na podily. V soucasne dobe pracuje v dolech v Cerro Rico asi 14.000 horniku. Z umrtnosti (za letosni rok asi 40 lidi) si delaji legraci, pracuji s vedomim hroziciho zavalu, vybuchu plynu a dalsich nebezpeci. Proto jsou tak povercivi, ale ti starsi se v kopci pripominajicim emental vyznaji jako doma v obyvaku.

Hornik tvrdy chleba ma

Neco takoveho v Evrope nezazijete - jednak tam zadne takove doly nejsou, a i kdyby byly, nepustili by vas tam.