Přednáška v CVČ Legato

Tak to jsem zase jednou něco nezvládl...
Měli jsme včera přednášku o naší cestě v Centru volného času Legato v Kohoutovicích. A nějak jsem zapomněl na tento blog jako zvací kanál. :-(
Jinak přednáška se vydařila, navštívil ji rekordní počet lidí (41) a spokojení byli pořadatelé i návštěvníci.
Utvrdili jsme se v tom, že nám přednášení jde a jsme otevřeni nabídkám :-)))
Pozvěte si nás, kontakt je pořád stejný - honza.smikmator@gmail.com

Propašované hojas de coca - lístky koky. :-)

Ukázka kultury J'alca.
Foto: Helena Sedláčková, šéfredaktorka Kohoutovického kurýra. Za fotky děkujeme!

Máme článek na www.tyden.cz

Náš další mediální zásah! Na stránkách www.tyden.cz můžete ode dneška najít náš příspěvek, o kterém se na tomto blogu nedočtete. Popisujeme v něm praxi z jihoamerických autobusů - fenomén, který jsme pojmenovali bus-shopping. Takže čtěte (a můžete i diskutovat). K článku se dostanete tudy.

Expedice Q'eros na webu Metropolisu

Výborně! Kdo si nestihl vzít Metropolis z 11.9. (náklad byl mimořádně rychle rozebrán - redakce i distribuce se diví, ale my víme své, že...) :-) , tedy kdo se k Metropolisu s článkem z naší expedice nedostal, má šanci si ho přečíst online, a to zde. Pěkné počtení přejeME.

Expedice Q'eros v Metropolisu již 11. 9.

Kdo si chce přečíst kraťoučké povídání o našem putování i na papíře, má možnost. Článek o Expedici Q'eros 2008 vyjde v aktuálním vydání magazínu Metropolis v symbolické datum 11. 9. Metropolis najdete na mnoha místech v Brně a Praze, a to zdarma. ;-) Tak si to hlídejte, aby na vás zbyl... www.metropolislive.cz

Aktualizace příspěvku Q'eros telegraficky

Kdo nedočetl můj příspěvek o Q'eros kvůli potížím s transpozicí textu psaného "s plným nosem", má novou šanci. První a poslední odstavec jsem autenticky ponechal, ale zbytek jsem přepsal. Takže s chutí do toho! skoč na článek

Aby nohy nesmrděly

Tenhle cestovatelský recept mám chuť dát si patentovat, protože jsem na něj jaksepatří pyšný. Je totiž stejně jednoduchý jako efektivní.

Svoje botky značky Garmont mám už asi 4 roky. A botky nezrají jako víno, ale spíš jako sýr. Navíc jsem si je před odjezdem nevyderatizoval nějakým tím sprejíčkem z reklam, co jich jsou plné drogerie, nějak jsem na to zapomněl. Jak trestuhodné. Dokud jsem v zoufalství (pramenícího pravda z neustálého rýpání druhé poloviny expedice) nepřišel na jednoduchou věc.

Zkrátka a dobře jsem si nohy namazal Tea Tree Oilem, obul si ponožky a boty. Moment překvapení nastal večer, po celém dni stráveném na nohou. Nohy vytažené z bot nejenže nevydávaly zápach, ale naopak slabě voněly po australském zázraku. A stejné aroma vanulo i z bot. Nohy se tedy musí mazat každý den ráno před strčením do bot, ale pak je efekt zaručen. Více o blahodárné tekutině například zde.

Doma

Ano, tohle je tečka za naší letošní výpravou do Latinské Ameriky. Píšu z domova, relativně známého a relativně bezpečného místa ve městě, kde při přechodu silnice nejde (až na výjimky) o život, průměrný vzrůst domorodého obyvatelstva přesahuje 1,55 metru a na záchodě se papír háže zásadně do mísy. Ano, domov má mnohá kouzla...

Cesta byla v podstatě rutinní záležitost, až na to, že tahle rutina trvala skoro 3 celé dny. Nastoupili jsme ji ve středu krátce po půlnoci na letišti v Limě. Cesta do brazilského Sao Paola v pohodě, jen to čekání na letišti bylo úmorné, protože letadlo do Madridu odlétalo asi 13 hodin po našem příletu. Let do Evropy jsme skoro kompletně prospali. Ostatně jídlo za moc nestálo. Ale aspoň jsme neměli zpoždění.

V Madridu jsme toho moc nestihli. Byli jsme na kafi, podívat se na Goyu, Vélazqueze, Bosche & spol. v Pradu (od 18 do 20 tam mají vstup zdarma), na paelle, a právě v době, kdy Madriďané začínají s nočním životem, jsme po cestě přes oceán byli zralí tak akorát na postel. Škoda. Až v hotelu z televize jsme se dověděli o havárii na madridském letišti, při které zahynulo 153 lidí. Uff... Druhý den ráno nás čekala cesta do Vídně - a jako náhodou právě s havarovavším Spanairem.

Vše nakonec (jak vidíte z těchto řádků) dopadlo dobře. Dokonce nám neztratili ani batohy, což pokládáme skoro za zázrak. A protože pro nás do Vídně přijel Jirka Nepala (special thanks), zdravíme vás všechny z Brna.

Fotogalerii se pokusím doplnit, ale bude to stát hodně úsilí, materiálu se sešlo hodně... Takže se opět těšte, že ještě není všem dnům tohoto blogu konec. A chystám také malý cestovatelský tip pro všechny, kteří mají problém se smradlavýma nohama... Stay tuned.

Novinky

Toto je jeden z poslednich zaznamu, neplacte, delame to za vas. Cas vymereny pro expedici-vylet-dovolenou atd. se neuprosne krati a jiz pozitri po pulnoci (tedy v dobe, kdy rannejsi ptacata z vas budou vstavat) nasedame na letadlo a letime vstric Evrope. Cili vsechna nase "dobrodruzstvi" si brzy budete moci vyposlechnout i mene zprostredkovane (a tedy nekdy i mene nabubrele) :-)

Od doby, co jsme se ozvali naposled, jsme na tom s nachlazenim uz lip. Postihla nas ale dalsi mala katastrofa v podobe narodniho pokrmu ceviche, ze ktereho jsme se... no vite co.

Ale k trase nasi cesty (heslovite). Z Cuzka jsme autobusem za 22 hodin doputovali do Limy, kde jsme zlehka prebalili a vyrazili dal na sever. Konkretne do mesta Chiclayo, za legendou Pana ze Sipanu. V 80. letech 20. stoleti se mistnim archeologum podaril objev podobne dulezity, jako bylo o 60 let predtim nalezeni Tutanchamonovy hrobky v Egypte. Bohuzel v mnoha pripadech predbehli badatele vykradaci hrobek, kterym se tu rika huaqueros. Ale i tak jsou objevy famozni.

Z Chiclaya jsme pokracovali na jih, do Trujilla, 3. nejvetsiho peruanskeho mesta. Pobrezi Peru je vubec docela jine nez hory, je tu daleko mene indianu, obyvatelstvo tvori vetsinou mesticove (misenci belochu a indianu). Tahlo nas to k mori a proto jsme vyrazili do turisticke vesnicky Huanchaco, kde jsme se valeli 2 dny a dokonce jsme se i koupali v Tichem oceanu!!! Pravda, v neoprenu, ale za tu srandu to stalo. Akorat nas potom potkala vyse zminena ostuda s ceviche...

Vcera jsme den zasvetili prejezdu do Limy (8 hodin v buse) a dnes a zitra mame na Limu. A v patek jsme doma!

Q'eros telegraficky

Baterial o petideddim putovadi po vesdicich iddiadskeho kbede Q'eros bude publikovad da jideb biste a oficialde, podobde jako fotografie.
Jak slysite (vidite), cestu jsbe trochu oddesli zdravotde. Evicku uz v poddeli (dulty ded treku) bolelo v krku a be to chytlo asi treti ded. Takze ted polykabe Fisherbad's Friedds, strikabe si do dosu Vibrocil a sdazibe se, abychob zbytek pobytu deprostodali.

Je to darocde ctedi, co? Ale jed cvicte bozkove hebisfery... :-)

Budu strucdy, protoze busib casto sbrkat.

(Původně byl v tomto duchu zapsán celý příspěvek, ale po několika kritických reakcích nabízím "překlad" do češtiny.)
Vyrazili jsme z vesnice Pampacancha, která leží asi tři hodiny cesty od Cuzka. Provázel nás Marcelino a dva koně - Amigo de Oro a jeho mladší brácha Amigo de Oro Chico. Po původních nedorozuměních byla spolupráce celkem dobrá. Nedorozumění, jako že náš průvodce chtěl jednodenní trasu rozdělit do tří dnů (byl placený ode dne), a když jsme ho pořád hnali dál, napadlo ho, že na něj nemáme peníze a že nás tedy do cíle dopraví hned druhý den - aniž bychom viděli q'eroské vesnice. Ale vysvětlili jsme si to a od té chvíle to bylo dobré.

Vesnice jsme viděli celkem 4. Chalma Chimpana, Cochamoco, Atun Q'ero a Chuwa Chuwa. Nejhezčí bylo Cochamoco, ve ktere se nám podařil kapitalní úlovek - zachytit slavnost Santiago - narozeniny lam. Značně nám pomohl místní šaman Domingo, který byl už od rána ožralý, jak zákon hor káže. Dovolil nám fotografovat a jeho autoritu musely uznat i místní ženské, které by nás jinak asi nejradši usmažily. No krása, počkejte si na fotky.

Poslední dva dny cesty jsme vnímali trošku zkresleně - díky špatnému počasí - sníh, déšť každý den. Nachladli jsme a uz jsme si to tak neužívali. Ve vesnici Chuwa Chuwa jsme měli menší konflikt s výrostky, kteří vypadali, že by nám v nestřežené chvíli o něco ulehčili z našich věci.

Vyprávědí bi dela trošku potíže (a věříb, že váb čtedí taky), takže to dechábe da později, až budebe v pořádku a boždá i doba v Česku. Bějte se a užívejte si tepla i za dás, protože i v Cuzku vládde debývalý chlad - podle bístdího taxikáře za to bůžou globáldí zbědy klibatu. A báte to, pade prezidedte.

Navrat do Cuzka, Eulalie, Eufemie & spol.

Cuzco bylo prvnim mestem na nasi ceste, ktere jsme navstivili uz loni. Proto jsme se tu citili jako doma. Vzali jsme si taxika do hostalu Inti Quilla, kde jsme bydleli uz loni, na obed jsme sli do oblibene Quinty Eulalie (morce jsme si tentokrat nedali), na dzus z cerstveho ovoce se chodi do trznice San Pedro a potkali jsme se i s Olgou Vilimkovou (zakladatelka Nadace Inka).

Ech, mam trosku binec v terminech, ale myslim, ze hned zahy, druhy ci treti den, jsme vyrazili do Pucamarky za nasi Eufemii (11letou holcickou v projektu Nadace Inka Sonkocha - Srdicko, kterou podporujeme ve vzdelani). Na fotky si opet pockejte...

V Pucamarce to taky zname, takze nevim, co bych moc psal. Je to vesnicka asi 30 km od Cuzka, v niz stoji letos uz 4 domy Nadace Inka. Knihovna (kterou jsme obohatili o informacni letaky o brnenskych pamatkach ve spanelstine a anglictine - diky Eve Pankove z Brnenskeho kulturniho centra), dilna s tkacimi a sicimi stroji, ve ktere mistni lide mohou produkovat napriklad svetry pro celou vesnici, dum pro hosty a nove i zachod.

Dalsi den jsme se setkali s Eufemii, ktere jsme dovezli panenku v kyjovskem kroji - libila se. Dal taky nejake obleceni a jidlo a tak dal. Pozvala nas domu, kde maminka upekla morce. A jak vime z lonskeho roku, ona to umi. Mnam! Poznali jsme i tatinka, ktereho jsme loni nevideli. Dela nosice batohu na Inka Trail vedouci na Machu Picchu. Popovidali jsme o zivote, o Evrope a vubec.

Hned potom jsme se vraceli do Cuzka. Cekal nas vrchol vyletu - trek ke Q'eros!!!